SIVÝ ČTVERÁK

Novodobá tvorba

Dle data - 2008/11 (celkem 2):

• danielsoft / 24. listopadu 2008
  Seděl takhle jednou Rožkovic dědeček na verandě a užíval si odpoledního slunce. Tu k němu přistoupil – no, spíše přiběhnul – jeho vnouček Ladík, nyní již ve věku, kdy se mladým hochům zapalují lýtka.
  „Dědečku!“ vyhrkl ihned, „já... já jsem se asi zamiloval...“
  „Zamiloval, Ladíku?“ opakoval kmet. Vytáhl z úst dýmku a trochu si poposedl. „A kdo je ta šťastná?“
  „Mařenka... Mařenka Nováčkovic, z horního konce vesnice...“
  „Mařenka, povídáš?“ usmál se stařík, „ta je zadaná...“
  „Zadaná?“ Ladík nevěřil svým uším, „no tak... no tak já se poohlédnu... asi jinde...“
  
  Za čtrnáct dní bylo naopak pošmourno a lezavo. Rožkovi seděli v obývacím pokoji, starý čtverák si vykládal pasiáns a děti si hrály Člověče nezlob se. Ladík naznal, že nastala další etapa svěřování se svému dědovi:
  „To jsem nemyslel, že to bude zrovna Franta Přibylů, kdo s Mařenkou chodí... dlouho nic a nyní jsem je viděl na tancovačce. Že byla zadaná, to prosím... ale že mi ji vyfouknul zrovna on...“
  „Ano, Ladíku,“ navázal kmet, „František začal s Mařenkou koketovati na té včerejší tancovačce a nyní se mají šťastně a spokojeně rádi.“
  „Na... na včerejší tancovačce?“ vykoktal Ladík, „vždyť jste mi ondyno, již před čtrnácti dny, říkal, že jest zadaná... to s někým jiným tedy? No toto...“
  „Ale nikoliv,“ mávl rukou sivý čtverák, „tys byl tak horké krve, žes mě tehdy ani domluviti nenechal: začal jsem tehdy o tom, že jest Mařenka zadaná v místní evidenci děvčat na vdávání... ovšem tys ihned pelášil pryč... Inu, sám jsem musel tento zápis včera škrtnouti...“
  „Ach tak...“ hlesl Ladík, jehož iluze byly opět rozbity.
  
• Přebral / 25. listopadu 2008
  Uplynulo již několik let od prvního velkého milostného zklamání Ladíkova, a hoch jenž dlouho vypadal, že se snad k smrti uvzdychá, postupně zase nabral na kuráži, ba i za děvčaty počal rajzovati. Však měl už na to také věk, lidé zkrátka všichni z dětské nevinnosti postupně vyrostou, tak je to na tom Božím světě zařízeno.
  Vytáhl se Ladík, pohrubl již před nějakou dobou jeho hlas a tvář jeho pokryla se dočasně nepěknými pupínky, ze školních škamen vyrostl a gymnasium na Kladně počal navštěvovati – inu, hrdý septimán, chlapec jak panna, ztepilý a do budoucna jistě dobrá partie, jak se po vsi mezi babkami říkávalo!
  
  Zato dědeček, ten starý filuta, neměnil se ni kousíček, a dětské nevinnosti – ó, té pozbyl již dávno:
  „Ladíku, chlapče, pojď sem na chvíli, mám pro tebe hrozivou novinu!“
  „I copak, dědečku?“ podivil se švarný makotřaský junák.
  „Pamatuješ-li si ještě Mařenku Nováčkovic?“ zahrál nečekaně děd na zaprášenou strůnu v srdci hochově, které samozřejmě prvou svou velkou lásku zapomenouti nemohlo.
  „Pamatuji, copak je s ní?“ zarděl se Ladík nepatrně.
  „Nu, asi tě nepotěším, vím, jak jsi za ní kdysi docházel... víš, chlapče, řeknu ti to zkrátka stručně a jasně, jako muž muži. Totiž, Mařenka, jak jsem se včera u kostela doslechl, má souchotě!“
  „Běda! Je to zlé?“ vyhrkl Ladík zajíkavě, až takřka sotto voce.
  „Tuze!“ zamračil se dědoušek, „prý, že do týdne už na tomto světě Mařenky Nováčkovic nebude! Myslím, chlapče, že chtěl-lis jí třeba kdy co důležitého říci,“ mrkl, „máš poslední příležitost!“
  
  Zaplálo ihned při té strašlivé novině jemné srdce Ladislavovo, a mladík vyběhl směrem k Nováčkovic statku na vzdálený horní konec vsi, jako onehdá národní básník Karel Hynek Mácha k onomu strašlivému požáru.
  
  Až k půlnoci se vrátil, a snad jako by osud tvůrce Máje jakousi metafysickou zkratkou podepsal se toho večera i na osobě Ladíkově – hoch vpadl do stavení všecek ubit, špinavý, jako by se v popelu válel, s vázankou natrženou, čelo mu jen hořelo:
  „Běda, zlolajný děde, čeho jsi se to na mně dopustil?!“ rozmáchl se melodramaticky, jak se na pravidelného vítěze gymnasiálních soutěží rétorických slušelo, a padl zničeně na židli.
  „Cos zas proved?“ ušklíbla se z kuchyně jeho maminka.
  „Zaslechl jsem tady od dědečka, že Mařenka Nováčkovic má souchotě, a dlouho mezi námi už nepobude,“ rozplakal se hoch, „vyběhl jsem tedy alespoň k nim do dvora, abych jí svou dlouho skrývanou lásku na poslední chvíli vyznal, pěkně nahlas, přede všemi, není se za co stydět, a snad by taková slova mohla potěšit umírající dívku, světem opuštěnou!“
  Maminka si důrazně odkašlala:
  „Pakoni! Netušils, že se bude vdávat? Bože, co já to mám za syna! Teď abych ze studu ani na veselku nechodila!“
  „Vdávat?“ vykulil oči Ladík, „pak jistě asi dává smysl, že mne Franta Přibyl tak ošklivě ztloukl. Ale dědeček říkal, že má souchotě a že tu již...“
  „Co jsem říkal, za tím si stojím,“ usmál se z houpacího křesla děd, „Mařenka Nováčkovic s námi skutečně už dlouho nebude, protože se příští týden stane Mařenkou Přibylovic, jak bylo na kostele vyvěšeno. A souchotě věru má, tím souchotěm je tvůj dávný druh Franta – však bude přeci jejím chotěm a tráví skoro veškerý čas spolu, ne?“
  „Ach tak! Ó věčné nic, já vrhám se v tvůj klín!“ vyprskl v nemužném záchvatu slzí Ladík a vyběhl opět ven, tentokráte směrem k rybníku.
  
  „Ví, že rybník byl včera pro výlov vypuštěn?“ otázala se maminka starostlivě.
  „Nemyslím,“ usmál se děd a rozkošnicky se zhoupl, kam až mu křeslo dovolilo.