SIVÝ ČTVERÁK

Novodobá tvorba

Dle data - 2009/02 (celkem 2):

• Svezi_vitr / 3. února 2009
  Bylo pěkného, květy provoněného a ptáčky zpěváčky protrylkovaného jarního dne, kdy Ladík, celý vesel ze školy přišed, zvučnou melodii pískaje, našel svého laskavého dědečka, jak si na zápraží ve sváteční košili čistí svoji oblíbenou fajfku.
  „Ach, dědečku, cože jste dneska tak pěkně ustrojen?“ optal se Ladík a užuž se těšil na nějakou veselou kulišárnu.
  „Nic, Ladíku, jen čekám návštěvu,“ zahlaholil sivý čtverák v odpověď.
  „Ale jděte...“
  „Nejdu! Jeden můj dobrý přítel až z Rakous rozhodl se poctít mě návštěvou toto odpoledne.“
  „Ale dědečku,“ stáhla se Ladíkova tvář ve výraze zklamání, „přece jste mně slíbil, že dnes společně půjdeme do města a navštívíme ty tajemné podzemní katakomby, jak si o nich všichni vypráví!“
  Sivý čtverák si vzpomněl, že toto skutečně svému milovanému vnoučku přislíbil a na okamžik se zarděl hanbou. Ale pak se již jeho tvář rozzářila v úsměvu a pravil: „Ale no tak, Ladíku, jsem si jistý, že si můj dobrý přítel z Rakous jistě nechá říci a můžeme spolu něco zajímavého podniknout. Jistě se ti bude líbit. A vůbec, ku tvému potěšení mohu ti říci hádanku. Je možno býti někomu zároveň družkou a zároveň dcerou? A pak také, je možno býti někomu zároveň dcerou a zároveň vnučkou?“
  Ladík hluboce pohroužil v zamyšlení. „To se mně těžko představuje, dědečku – něco takového dozajista možné není.“
  Dědeček otevřel ústa v odpověď, ale místo něj ozval se hlas jiný.
  „Ovšemže to možné je, Ladíku. Přesně tak to máme příkladně u nás doma, v Rakousích,“ zvedl klobouk v pozdrav neznámý starý pán, kde se vzav tu se vzav před naší dvojicí stojící.
  Dědeček se začal vesel smát. „Vidíš, Ladíku, tak tomu skutečně je! To je můj dobrý přítel, pan Fritzl. Sám jsem překvapen, jak brzy jsi dorazil, Josefe!“
  „Ale, nevěřil bys, jak železniční doprava pokročila,“ smál se rovněž pan Fritzl. „Už vás tady nějakou chvíli poslouchám. Mému bystrému sluchu rovněž neunikla poznámka, jak rád by se tady Ladík podíval do podzemí. Ačkoliv jsem doposud katakomby zdejší neviděl, mohu vás ujistit, že tam, odkud pocházím, z Rakous, máme rovněž velmi zajímavé podzemní prostory a byl bych věru poctěn, kdyby se na ně Ladík mohl podívat.“
  „Mohu, dědečku, mohu?!“ počal radostí Ladík skákati a rukama tleskati.
  „Ale to víš, že ano,“ usmál se hodný kmet, který by nikdy nedokázal upříti svému vnoučkovi radost z nového dobrodružství.
  
• Svezi_vitr / 10. února 2009
  Ondyno přišel dědeček k Ladíkovi třímaje v ruce červený míč. „Zde viz, Ladíku, jaký pěkný míč jsem zakoupil na jarmarku v Prskopsích,“ usmívala se jeho bezzubá dáseň. „Ach, dědečku, je nádherný! A to mi jej dáte?“ ptal se Ladík celý vzrušen. „Inu, dám nedám. Nejdřív bych se tě ovšem optal, zdali myslíš, je-li možné, abych míč tento odhodil na vzdálenost nejméně dvou metrů a on se mi vrátil!“ „To je možné, pokud jej hodíte proti zdi,“ podepřel si bradu v zamyšlení klouček. „Nikoli! O žádnou zeď sebou neudeří a vůbec, o žádnou překážku. Jen jej hodím a on se vrátí, jako poslušný pejsek k páníčkovi,“ říkal dědeček a panenky v jeho očích se potměšile leskly jako metály na kabátci císaře pána. „Nedokážu-li to, je míč tvůj. Podaří-li se mi to však, budeš nucen sobě posvačit dvacet listů z knihy o Kájovi Maříkovi.“ „Platí!“ založil ruce bojovně Ladík, těše se z toho, že tentokrát drží triumphy v rukou on. Avšak kampak na dědečka! Oděl si kabát a vyšel ven – Ladík s ním. Venku zaujal postavení jako sám Janda Suk při svých pověstných hodech. Ale co to? Namísto toho, aby míč hodil před sebe, hodil jej do vzduchu! Tento pak po několika sázích se ve vzduchu zastavil a skutečně poslušně vrátil zpět do dědečkových dlaní. „Na pomoc gravitační síly jsem nepomyslil,“ přiznal Ladík.