SIVÝ ČTVERÁK

Novodobá tvorba

Dle data - 2009/05 (celkem 3):

• Přebral / 3. května 2009
  „Ach, jak je krásně v přírodě vůkol!“ povzdychl si Ladík, celý zkroucený za psacím stolem, kde mu už třetí hodinou bylo trápiti se s domácím úkolem. „Kéž by tak tenhle nešťastný sloh někdo za mne napsal! Pak bych se snadno mohl jíti proběhnout s Toníkem a Františkem k rybníku. Však už je také počasí na koupání!“
  „Co to tu slyším za stesky,“ ozvalo se v tu chvíli od okna, a hned se vevnitř objevila dědouškova sivá, stříbřitá hlava, „kluku, snad to není tak hrozné, ty úkoly?“
  „Inu, je...“ posmrkl si Ladík, „přišel k nám do školy mladý suplent, který vyznává jakési amerikánské metody. Namísto, aby nás rákoskou tloukl a krasopisně psáti učil, zadává nám den do den essay na dané téma. Prý, že se tak lépe naučíme vyjadřovati!“
  „To jsou mi novoty, to za nás nebylo! A přeci se jistě vyjadřovat umím!“ ušklíbl se dědeček, „víš co? Běž se k tomu rybníku proběhnout a já zatím tu essay schválně za tebe napíšu. Vyřídilku mám přeci dobrou, vlastních názorů měl jsem vždy až běda, v tom by byl čert, abych to nedokázal!“
  „Děkuji, dědečku,“ rozesmál se Ladík úlevně, vyskočil od stolu, až se židle překotila, a pelášil za kamarády a k vodě.
  
  Krásné bylo u rybníka, na hladině lesklé jak stříbro slité ševelil rákos, hoši od cesty až na hloubku ke stavidlu v plaveckém umění závodili, vážky pozorovali, žabky nafukovali a jinak rozmarně užívali dne.
  Když tu, zrovna ve chvíli, kdy divoká a napínavá bitva hrstmi bláta byla na chvíli ku oddechu přerušena, povšiml si bedlivý Toník:
  „Hleďte, tam, mezi břízkami, někdo nás pozoruje!“
  „Je to tak! Vsadím, že je to pan kněz. Mnoho ošklivého se o něm vyprávělo stran mladých hochů,“ ušklíbl se zkušený František.
  Avšak Ladík hned zřel, jak se mezi kmeny zableskla dědouškova bělostná hlava:
  „Dědečku! To jste vy tady procházkou? Máte snad už essay napsánu?“
  „Jistě, Ladíku,“ zavolal mu stařeček na oplátku, „inu pojď se podívat!“
  Doběhli všichni tři hoši ten kousek k březovému hájku a tu zří – bílá kůra stromová je celá flekatá, a to nejen tak, jak má u bříz být, ale navíc všelijakým inkoustovým čmáráním a klikyháky.
  „Co to tu kluci Středoklukáci zase vyvedli!“ zhrozil se Toník, „takové vandalství a jistě zase padne na naše záda!“
  „To by sotva psali oni, ti se zmohou tak na hambaté obrázky a sprostá slova,“ zamračil se Frantík, „či znáš někoho z těch hloupých středokluckých halamů, kdo by byl schopen vypsat sem, a jak vidím i svižně a bez hrubek, tak dlouhý referát na thema »Obraz národa českého v díle Palackého a Jungmannově«?“.
  Ladík jen chvíli prohlížel si popsané kmeny březové a hned se jeho oči stočily na dědečka:
  „Dědečku! Tohle mi ve škole nevezmou!“
  „Inu,“ usmál se proradně děd, „chtěls, abych napsal tvou essay za tebe, tak mi přeci jinak nezbývalo, než jít za tebou až sem a tady ji za tvými zády psáti...“
  Pak si odkašlal:
  „Jak vidno, i přes methody amerikánské neumíš se pořád přesně vyjadřovati. Uvidíme, zda pomohou methody starší a osvědčenější...“
  
• Přebral / 9. května 2009
  Ondyno si Ladík povzdechl:
  „Ach, dědečku, s vámi je takové těžké živobytí... Umíte žertovati jako nikdo jiný, to zajisté, avšak snášeti vaše žertíky na vlastní kůži, toť je někdy věru pěkně trpké!“
  Děd smutně zakroutil šedivou hlavou:
  „Rozumím tomu snad tak, že bys raději pobýval v přítomnosti někoho, kdo vůbec žertovati neumí?“
  Hoch si dodal odvahy a pomalu, nejistě přikývl.
  „Inu, pak můžeš hovořit o štěstí, protože právě taková příležitost se ti dnes naskytne! Představ si, co se mně nestalo! Na dožínkách v Buštěhradě mne oslovil tamní ras pan Pruner, a prý že o mně čítal v Malém čtenáři a obdivuje se mi, a zdali bych ho za značný peníz též žertovati nenaučil. Rozmýšlel jsem se, na mou věru, neboť pan Pruner jest povahy nedomyslné, ba dalo by se dokonce říci, že ducha mdlého, a pro žertování a čtveračiny tudíž nemá mnoho předpokladů, ale nakonec jsem se přesvědčiti nechal. Zrovna dnes sem za mnou přišel, abych mu udělil prvou lekci.“
  V tu chvíli, jako na zavolanou, vešel do dveří usmolený, zapáchající hromotluk s knírem, kterým by mohli pivovarské komíny čistit.
  „Tak, pane Prunere,“ usmál se dědeček, „předveďte tady mému vnukovi nějakou zvláště vypečenou čtveračinku!“
  Na ta slova se ras nedočkavě chopil Ladíka a mrštil jím zavřeným oknem ze sednice i s kusy okenice ven na kompost.
  „Prunere, Prunere...“ povzdychl si dědeček, „promyšlenost veškerá žádná, o původnosti se rovněž nedá hovořit, snad jen jeden bod bych vám mohl zapsati za umělecký dojem... Čeká nás ještě dlouhá cesta...“
  
  
• sosan / 18. května 2009
  Ondyno přišel dědoušek do šenku a hned mezi dveřmi ho zastavil hostinský Osolsobě. „Dědoušku, mám zavřeno, mám již jen poslední soudek piva a musím zajet do pivovaru.“ Dědoušek se zamyslil a poté se usmál: „I proč byste zavíral, pane hostinský, já vám milerád vypomohu.“ – „Vy, dědoušku?“ podivil se pan hostinský, „cožpak vy jste vyučeným číšníkem?“ – „Nu, vyučen sice nejsem,“ připustil děd, „ovšem za svého mládí jsem byl na stáži v nejvyhlášenějších hotelích v samotné matičce stověžaté a leccos jsem tam okoukal a naučil se. Tedy vám slibuji, že budu dělati přesně to, čeho jsem na stáži ve vyhlášených hotelích těch dělal. Co vy na to, pane hostinský? Platiti mi nemusíte, bude mi stačiti, když budu moci do konce týdne ve vašem šenku píti pivo zdarma.“
  Pan hostinský chvíli přemýšlel, poté si s dědouškem plácli a hostinský zapřáhl a hyjé do pivovaru. Přeci jen chtěl býti brzy zpátky, sluníčko vskutku připalovalo, šenk bude jistě plný a bylo by velmi nemilé, kdyby pivo došlo.
  A již se pan hostinský se soudky na voze vrací... ale co to vidí? Rozzuření hosté v šenku i před šenkem cosi volají a snad to i vypadá, že vezmou šenk ztečí... jestlipak se dědouškovi něco nestalo?
  Pan hostinský vběhl do šenku a vidí – dědoušek stojí spokojeně opřen o pult, bafá z fajfky, popíjí pivo a hostů si pranic nevšímá.
  „Dědoušku, čeho to děláte? Vždyť vám tu hosté žízní hynou, ještě chvíli a udělali by mi snad z šenku kůlničku na dříví a vy zde stojíte a neobsluhujete? Vždyť jste říkal, že jste byl na stáži v hotelích v samotné Praze! Zdá se mi, že naši dohodu budu muset vypověděti a vy zdarma pivo píti nebudete, vždyť jste ničehož nic neudělal!“
  „Ale pane hostinský,“ zvedl se do této doby bohorovně z fajfky bafající děd, „říkal jsem vám přeci, že budu dělat přesně to, co jsem dělal v hotelích pražských. A také jsem vám říkal, že jsem v hotelích těch byl na stáži. Tedy jsem tam vykonával přesně toho, o čem slovo toto pojednává – stál. Zdá se, že jste nechápavý přesně tak jako můj tehdejší pan šéf, který takto jednou přišel na kontrolu a ač jsem mu vysvětloval, že přeci na stáži celý den poctivě státi musím, vyhnal mne. A teď mne omluvte, ze všeho toho vysvětlování mi vyschlo v krku,“ uťal veškeré řeči děd mocným lokem z tupláku.
  „Ach tak,“ podrbal se za uchem napálený pan hostinský a umínil si, že s dědouškem již do žádných zdánlivě výhodných dohod nikdá nepůjde.