SIVÝ ČTVERÁK

Novodobá tvorba

Dle data - 2010/01 (celkem 3):

• danielsoft / 5. ledna 2010
  Ladík byl toho sychravého podzimního dne zasmušilý, až melancholický.
  „Copak se ti stalo, kloučku?“ zeptal se jej dědeček.
  „Dědečku, že vy se ptáte... vždyť vy mě vždycky těmi svými slovutnými žertíky tak dokonale doběhnete, že pak i samu chuť do života ztratím...“
  „Vnoučku,“ zasmál se kmet, „snad není tomu tak, že bych já samojediný na světě měl monopol k tomu hříčky a žertíky vymýšlet a vy ostatní je pouze poslouchati museli: pročpak nezkusíš ty sám nějaký vtípek vymysleti a mě tím napáliti?“
  
  Do Ladíka jako by se v tu ránu vlil nový život: v očích se mu objevila světýlka a začal usilovně přemýšlet, mudrovat a hloubat. Konečně se usmál a vítězoslavně pravil:
  „Víte-li pak, dědečku, kterak může na hrací kostce sedmička padnouti?“
  „Vím, vnoučku,“ odvětil starý pán s jistotou v hlase.
  Ladík zakolísal: „No – zřejmě byla hádanka příliš jednoduchá, že vás ihned napadlo, že šlo o kostku desetistěnnou, kterou hráči Doupěte dračího používají, když živůtky sobě a nestvůrám ukracují... zkusím něco jiného.“
  
  Ladík nějakou dobu opět usilovně dumal.
  „Víte-li pak, dědečku, za jakých okolností smí velebný pan farář zhřešiti?“
  „Vím, vnoučku,“ usmál se stařík, jako by pro něj tato nová hádanka starou, prošlapanou botou byla.
  „No...“ začal opatrně Ladík, „...bylo zde možné opravdu tak lehce vyvoditi, že těmi »jakými« okolnostmi myslím okolnosti »žádné«? Bylo – nebo je tomu snad jinak? Leží snad jádro problému...“
  
  „Jádro problému,“ podotknul stařík, „leží v tom, že se ptáš, aniž bys dal pozor na slova. Zeptal ses »víte-li PAK, dědečku« – a to dá rozum, že PAK, tedy poté, co mi je poenta hádanky vysvětlena – PAK tedy odpověď věru věděti musím, pročež mi nezbývá než kladně na otázku onu odpověděti.“
  „Ach tak...“ hlesl vnouček. Vymýšlení svých žertíků raději odloží na dobu, až si bude více jistý sebou samým.
  
• Pan_Azathoth / 5. ledna 2010
  To bylo slávy na Rožkovic statku! Malá Lidka, čtverákova vnučka, dostala k narozenínám opravdové dlouhé bílé šaty, jaké spanilé princezny v pohádkových zámcích oblékají. Dlouho už umlouvala maminku, že by si takové šatičky přála, prosila, plakala, poslušnost slibovala až konečně se nechali maminka i tatínek umluviti. Toť se ví, že nenechávali ušít Lidce šaty celé nové, kde by kdy u Rožků někdo tak hříšně plýtval penězi! „Však stejně z nich brzy vyroste a při hrách na princeznu hned je urousá a potrhá,“ smála se paní Rožková. Šatky proto ušila sama z všelijakých zbytků látek, ba i vlečku jí udělala ze staré záclonky. Bylyť to tedy šaty úsporně pořízené, podomácku spravené, avšak přesto vzhledné a slušivé. Lidce se převelice líbily, hned si je zkoušela, radostně světnicí tancovala a co chvilku se natáčela před zrcadlem, které tatínek Rožek sundal se stěny a opřel o lenoch židle, aby se v něm malá Lidka dobře viděla. Jak se tak v zrcadle shlížela, postěžovala si pojednou: „Maminko, dole jsou šatečky správně, však tady nahoře mi je obleček moc dlouhý!“ Maminka zkušeným okem shlédla Lidčinu postavu a musila dcerce dáti za pravdu: „Inu, doopravdy, bude to chtít nahoře trochu pokrátit, však to ještě dnes napravíme, neboj se. Teď se ale také běž ukázat dědečkovi, který sedí před domem na zápraží, aby též viděl tvůj narozeninový dárek!“ Lidka radostně odběhla ze světnice, předvést své šatečky sivému dědouškovi.
  
  Však neuběhla snad ani minuta, když z venku se ozval bolestný úpěnlivý výkřik Lidčin, následovaný sípavým štkaním a dusivým chrkotem. Tatínek i maminka Rožkovi tuze se zalekli a v zděšení vyběhli ze světnice na zápraží. Tu spatřili děsivou scenérii, jíž vévodil shrbený dědeček, držící veliký řeznický nůž, zbrocený krví malé Lidky, která v tratolišti, v bílých šatečkách krvavou skvrnou prosáklých, zmítala se v posledních záchvěvech smrtelné agonie. Maminka propukla při tom pohledu v hysterický záchvat a za hlubokého pláče ssula se v náručí manželovo. Ten, zachovav si v té přetěžké chvíli přeci jen zbytky rozumu, zoufalým hlasem na dědečka křičel: „Pro Krista Pána! Dědečku! Proč jste to udělal?!“
  
  Dědeček usmál se trochu, krve z nože kapesníkem utíraje, a s bezelstným výrazem, za nímž jen dlouholetí jeho známí rozpoznali by spokojený úsměv sivého šprýmaře, odpověděl: „Inu, přišla za mnou Lidka, šatky co dostala mi ukázala, a pak povídala, že ještě dnes chce zkrátit svůj živůtek, tak jsem si řekl, že to můžu udělat hned. Nůž jsem měl zrovínka při ruce...“
  
• Přebral / 7. ledna 2010
  „Vidíš, vidíš, Ladíku, jak ten čas rychle letí!“ usmál se dědeček:
  „Před malou chvílí sis ještě co batole na horníka v uhláku hrával a já tebe škádlíval hříčkami o tom, že zlato může býti černé – nu a najednou je z tebe veliký hoch a nastupuješ tady ve městě do učení! To nám ten čas letí, věru, peláší!“
  „Mně se spíše zdá, že se pomalu šine,“ posteskl si Ladík, který v jeho stopách táhl po vrzavých schodech do třetího patra činžovního městského domu tři těžké kufry:
  „Vždyť jaká je to sem dálka od nás z Makotřas, to se mi bude těžko dojížděti! A od mé školy je tento dům také velice vzdálen, přes celé město budu muset ráno choditi!“
  „Nestěžuj si, nestěžuj,“ vydechl dědoušek, „však už jsme skorem nahoře. Sám jsi přeci privát a soukromí na otci žádal a nebýt mé přímluvy a výpomoci, musel bys na internát!“
  Místnůstka vedle schodů, kterou domovník, dědečkův přítel, Ladíkově rodině za jistý peníz propůjčil, byla věru jen místnůstkou. Když do ní vkročili, zdálo se jim, že jen proto se dovnitř vešli, že byl ten pokojík pečlivě vyklizen. Pouze kovová postel stála v rohu a pod oknem otevřeným do dvora nacházel se malý stolek s židlí – ta akorát pro chudého studenta, snad jen básník či souchotinář mohl by tu ještě bydleti.
  „Není to tu největší,“ rozhlédl se dědeček s úsměvem, „ale ty jsi taky nikdy nebyl zrovna čahoun a vše potřebné s sebou jistě z domova vezeš, tvoje maminka balila ti kufry přepečlivě. Snad i slzičku přitom uronila. Doufám, že se ti zde bude líbit.“
  „Mno...“ podrbal se Ladík na bradě, až jako by hledal, zdali už mu vousy neraší.
  „Jaképak mno! Tohle je nejlepší byt za ty peníze. Které tvůj otec musel navíc na rok předem složiti, aby bylo jisto, že máme seriosní zájem. Víš, že nejsme zrovna nejbohatší.“
  Ladík kývl hlavou takřka na dospělý způsob:
  „Vím, dědečku. A myslím, že toho snesu, garsonka je to sice malá, ale soukromí je hlavní. Však víš, jak neklidný mívám spánek. Na internátě bych s ostatními hochy sotva mohl přebývati – jistě toho do dlouho noci mnoho nahlučí!“
  „Nu, tak to jsem rád, že se ti tu líbí. Nastav mi tvář, ať tě mohu na rozloučenou pocelovati,“ usmál se znovu děd a jeho pichlavý knír se dobrácky zavlnil.
  Hoch přimhouřil oči a doufal, že bude míti takové protivné loučení brzy za sebou, avšak tu do jejich loučení vstoupily divoce znějící hlasy:
  
  „ANDROVERDÁÁÁ DRUKOS NÁNE, MAM PIRANI ŠUKAR NÁÁÁÁNÉÉ! JOJ! PHABAJ, PREČINAVA, HOP, HOP, HOP!“
  
  Hoch vymkl se starci a vrhl se k oknu – a údivem vyjekl! Na dvoře srotil se zástup černých cigánů, kteří snad v protějším činžáku přebývali, i jejich příbuzných, kteří jistě právě z daleké země uherské v barevných vozech přijeli a za klepadlem na koberce na loučce směřující k plynojemu se utábořili.
  „Je to družný a veselý lid,“ zaslechl za sebou dědův hlas, „někteří již jsou usedlí, ale jiní hojně kočují, a vždy, když se sejdou, je z toho mnoho veselí. Tvůj pan domácí jest z půlky také cigán – prý byl kočovným drotárem a takto ke značnému jmění přišel – a dobře jim přeje a dovoluje zde přebývati.“
  
  „JEPAŠ TUGÉ, JEPAŠ MANGÉ, HOP HOP HOP! Hej, rezavú kotvu do chrbáta a sto kokotov v riti, bratia, zpievajme!“ zavelel v ten ráz jeden z cigánů, ženy jejich zamávaly barevnými šátky a za luzné hry houslí dal se celý ten úkaz ethnický v pohyb a halekání.
  
  „Dědečku!“ usmrkl Ladík:
  „Jak mám v tomto spáti? Říkal jsem přeci, že potřebuji soukromí!“
  „Nevím, nač si stěžuješ – dostals, cos chtěl – okna tvá sou k romům!“ zahartusil dědeček, poceloval zkoprnělého hocha a popadnuv špacírku, vydal se zpět na vlak.