SIVÝ ČTVERÁK

Novodobá tvorba

Dle data - 2010/12 (celkem 2):

• DadB / 24. prosince 2010
  Milovaly děti ten vánoční čas, kdy celé stavení naplněno bylo vůněmi sladkého cukroví, smoly z větviček stromečku ozdobeného, purpury na plotně i řízků z ryby usmažených. A stejně jako zimy loňské a předloňské, i dnes se linula domem celým vůně ještě jedna, vůně tak sladká a lahodná, že žádné z dítek, ba ani dospělých, nebylo schopno jí odolati. Prodavač makotřaského koloniálu opět se vyznamenal, když podařilo se mu zajistiti zásilku ovoce tropického, aby každý mohl lahodných pomerančů, banánů, ananasu, ale i plodů ještě exotičtějších, okusiti. Nakupovati chodila celá ves, někteří dokonce tajně, aby se o plody, ne jistě z nejlevnějších, nemuseli s ostatními děliti. I dědeček patřil k těm, kdo tajně za nemalý peníz nakoupil a košík voňavý pod postelí svou, ještě pro jistotu novinami překrytý, uschoval.
  
  Za okny do tmy sype se prosincový sníh, polévka lahodná i kapr sněden, dárky rozbaleny, ale ta vůně, ta vůně… Maminka obřadně pomeranč na dílky rozdělila, banán na kolečka pokrájela a každého spravedlivě tou božskou manou podělila. I snědl dědeček porci svou v polknutí jediném, věda, že již za chvíli krátkou, v pokojíku jeho, ještě mnoho lahodných soust jej očekává. „Půjdu už na kutě,“ pravil jen chvíli krátkou po té, co mamince poděkoval a talířek prázdný vrátil. A pomalým krokem začal se do světničky své ubírati. Nenápadně však ještě stačil okem na Ladíka mrknouti, který, dojídaje právě porci svou, neb velmi pomalu si ji vychutnával, stejně nenápadným mrknutím signál opětoval. Netušil nikdo z ostatních, že Ladík již předevčírem dědečkovu hamižnost prohlédl, slíbil však, že nic neřekne. Teď ale i několikrát denně chodil si ke starci sladký desátek, jako odměnu za své mlčení, vybírati. A mrknutí to značí, že odměna je nachystána.
  
  Sotva párkrát zhouplo se kyvadlo hodin od okamžiku, kdy dědeček ze svého křesílka se zvedl a dobré noci popřál, když v tom ozval se stavením žalostný výkřik starcův, výkřik tak mocný a děsivý zároveň, že by snad i mrtvého probudil. Seběhla se ihned celá rodina k dědově světničce, kde starce nalezli o dveře opřeného, neschopného slova promluviti. Avšak pohled, který se jim naskytl na dědečkův stůl, vryl se jim do paměti až do konce jejich dní. Na stole tom ležela mladá dívka a krev ještě vlažná z ní odkapávala přímo do košíku s ovocem, nikoli již pod postelí ukrytého, ale rovnou vedle stolu postaveného. Dívka, jejíž pomalu tuhnoucí tělo bylo zcela z kůže svlečené.
  
  „Co, co, co to má znamenati?“ vykoktal stařec po dlouhé chvíli hrobového ticha rušeného jen vzlykáním nejmladších.
  
  „Ale dědečku,“ ozval se Ladík téměř vyčítavě, „sám jste mě přece před večeří žádal, řka, že již prsty nemáte tak šikovné, abych Vám mandarinku oloupal.“
• Přebral / 31. prosince 2010
  Hora Rombon, 2208 metrů nad Adriatickým mořem, 31. prosince 1916.
  Stísněnou kavernou, jež byla dílem vysekána v tvrdé vápencové skále, dílem v umrzlém sněhu, s nelítostným hvízdáním profukoval mrazivý vysokohorský vítr. Jediným místem, které bylo zde alespoň trochu skryto tyranii tohoto živlu, byla malá světnice vykládaná dřevěnými prkny, v níž se devět mužů hřálo u drobných, skomírajících plechových kamen. Nebylo věru snadné získat tady nahoře, na vzdálené strážní pozici na strmé horské výšině, alespoň trochu dřeva na zátop, ba ani petroleje či uhlí se nedostávalo. Nepřátelské pozice nacházely se totiž nedaleko a každý zásobovací oddíl, jenž by chtěl venkovní slotou až sem proniknouti, vystavoval se nejen nebezpečí lavin a zbloudění, ale též nemilosrdné střelbě italských bersaglierů. Je sice pravdou, že ve dny sváteční nepřátelství poněkud ustávalo, avšak čím trvala válka déle, tím menší bylo v tu věc spolehnutí, a nikdo netroufal si odhadnouti, zda nelítostný italský generál Cadorna nespustí třeba v tuto nečekanou dobu již dvanáctou svou ofensivu.
  Oněch devět mužů, kteří hřáli se u kamen, bylo oděno v šedavé uniformy rakouského vojska, byť dlouhým frontovým strádáním již dosti opotřebované a místy doplněné rozličnými čapkami a houněmi, které zde ve velehorách bez nadsázky zachraňovaly životy. Byli to vesměs synové země slovinské, jen kučeravý horkokrevný Stojko pocházel až z Dalmácie a bledolící silák František řadil se mezi Čechy. Mužové v úkrytu mlčeli, strávili tu dlouhou dobu a řekli si už mnohé – a navíc každý z nich již si vypěstoval zvyk bedlivě naslouchat, neblíží-li se rachot dělostřelby, kruté dunění padající laviny či práskání pušek. Všechny tyto zvuky byly jim denním chlebem a nikdy nevěstily nic dobrého, až příliš často s sebou odnášely životy jejich kamarádů. Ach – co by to bylo za den na frontě strávený v klidu a míru! Jak by silná, leč přeci lidská vojácká duše pookřála!
  Z tichého rozjímání probralo tyto statečné syny slavné habsburské monarchie až zaklepání na nahrubo stlučená dvířka uzavírající vstup do jejich komůrky.
  „’bin ich!“ ozval se zpoza vrátek hlas mladého Vida Mežnara, jemuž připadlo držeti v ten večer hlídku.
  „Víš, že se máš ohlásit heslem, Dummkopf, takhle bych si moh myslet, že jsi třeba sám il jenerálo Luigi a poslat ti naproti příslušné uvítání!“ zamračil se František. Neměl dnes dobrou náladu – přepadly ho těžké zimní chmury a přemítal o tom, že možná ani už svou ženu a děti, žijící v malé vísce kousek od Kladna, kde byl v civilním životě horníkem a kovotlačitelem, nikdá neuzří.
  „Ah, neni cajt, František, ty Powidlköpp,“ zahalekal radostně Vido a rozrazil dvířka, až do komůrky trochu sněhu nafoukalo:
  „Došel k nam host! A nese prezenti!“
  „Grüss Gott!“ sundal čepici shrbený stařík s velkým pytlem, který se krčil za ním.
  Srdce všech mužů pookřála – to byl přeci Hans Ötztaler, bývalý příslušník tyrolské domobrany, jenž kdysi byl jako první mobilizován bránit svou domovinu, když se Itálie, vedena svým svatým egoismem, obrátila proti dosavadnímu rakouskému spojenci. Kdyby byl chtěl, mohl statečný Hans již pro pokročilý věk z armády čestně odejíti, avšak s tím by se nikdy nebyl spokojil. Když byla jeho jednotka nahrazena řadovým vojskem, sám požádal o přeložení a stal se polním, či spíše vysokohorským kurýrem, jenž doručoval zprávy – a nejen zprávy – odlehlým posádkám, neboť telefonní spojení zde mezi skalami zhusta selhávalo. Práce to byla nebezpečná a postupem času ho změny v organisaci vojskové donesly až sem na jih, na úsek fronty vzdálenější trochu od jeho domoviny, avšak nestěžoval si a všechny útrapy bral s radostným stoicismem starého muže, který ví, že vše podstatné již za svůj život úspěšně vykonal.
  „Willkommen, Hansi,“ rozzářil se Stojko a jal se drobného staříka objímati, až mu slzy do očí vskočily:
  „Wie war tvoje putovanje?! Pošte hast du?!“
  „Na ja,“ usmál se Hans:
  „Hier!“
  A vysypal před promrzlé vojáky ze svého pytle hromadu obálek a balíčků, mnohé z nich zavázané jemnou ženskou rukou kdesi v laskavějších krajinách daleko od fronty.
  „Aber war’s schrecklich,“ odplivl si Hans a oním prazvláštním pomíchaným nářečím řečeným Armeeslawisch, jímž často se mezi sebou domlouvali vojáci z různých koutů Rakouska narychlo sebraní, dodal:
  „Wissen Sie. Lawinen, Taliáner, es gab taky jedna klajne Nachtkanonáde o jedna Berg vedle.“
  „Ja, ich verstehe, rozumím,“ odplivl si František:
  „Není tu jediného klidného dne! Zrovna jsem o tom tady rozjímal, co chvíli nedají nám spáti střelba z pušek, dopady granátů dělových či ta prokletá sněhová řícení! Mnohdy z toho nevyspání a leknutí k takové zasmušilosti přijdu, že bych se skoro sám tam ven vypravil a propasti horské se vrhl či naopak jak běs kolem sebe počal stříleti nedbaje přítele či nepřítele. Avšak vzpomínka na mou rodinu drží mne dosud při životě i při smyslech!“
  „Tak dann bude glücklich neska, Franzi,“ mrkl na něj Stojko:
  „Oči moje vidi zde balitschek přžimo z Makotzasi!“
  Nedočkav vrhl se František Rožek po balíčku – co po balíčku – po balíku, jenž mu zde byl určen a rukou roztřesenou počal jej vybalovati:
  „Podívejte, je zde přiložen i dopis od mého synka! Jak krasopisně umí již ten hoch psáti! Musel pěkně mi vyrůst!“ zaradoval se muž onen hlasem nevojácky měkkým:
  „Přečtu vám z něj, co mi píše!“
  Nahrnuli se okolo něho.
  „Milý pane otče, přeji Vám vše nejlepší k Vánocům, zastihne-li Vás tento dopis včas, rovněž pak i k Novému roku. Doufám, že mnoho nestrádáte a že vítězství udatných vojsk domu Habsburského je již na dosah a brzy se nám vrátíte domů. Maminka navrhla mi, abych Vám poslal v tomto balíku nějaké ty laskominy, tabák a domácí naši pálenku, avšak po dobré radě napadlo mne, zaslati Vám namísto toho něco, s čím byste mohl Nový rok s druhy svými vesele oslaviti! Ladislav, Váš syn.“
  Pohled Františkův sklouzl od dopisu do krabice.
  Byla plná rachejtlí, prskavek a dělobuchů.
  
  A minul rok, a po něm další. Podzim v nově vznikající republice Československé přecházel zvolna v laskavou zimu, jež v sobě měla jen málo z ukrutnosti vysokohorských mrazů. Rodina Rožkova stála nastoupena před domem, v očích mnohé slzy z radosti, a vyhlížela, zda není již na obzoru viděti tu jednu postrádanou mužskou postavu, jejíž příchod telegramem byl z Prahy před pár hodinami ohlášen. Z domku voněla pečená husa a děti nemohly se dočkati, až otci svému „Kde domov můj“ na uvítanou zapějí. Jedna z malých postaviček byla zvláště netrpěliva:
  „Nemohu se dočkati, dědečku,“ medil si Ladík, „až si s tatínkem pohovoříme. Pamatuješ jistě, jaks mi před dvěma roky poradil, jakým nápaditým dárkem mu Silvestr zpestřiti. Takový krásný dar nikdo jiný mu na frontu neposlal. Od té doby mnoho nám nepsal, nevím tedy, jak oslava dopadla a jak se s druhy poveselili, ale jistě si o tom krásně pohovoříme!“
  „Baže, baže, dozajista, pohovoříte,“ pousmál se děd a rukou zaclonil si oči, neb na ohybu silnice právě zjevila se robustní mužská postava v rakouské uniformě. Přibližovala se kvapem a nad hlavou divoce mávala jakýmsi širokým opaskem zdobeným cvočky, v němž zcestovalý zrak dědův snadno rozpoznal kvalitní a trvanlivou práci kožedělců jihoslovanských.