SIVÝ ČTVERÁK

Novodobá tvorba

Dle data - 2011/01 (celkem 4):

• danielsoft / 1. ledna 2011
  „Dědečku, my jdeme zítra na výlet s maminkou!“ chlubily se Rožkovic děti. Byl zimní čas, tak nějak začátek ledna, a dědeček odpočíval na svém křesle.
  „Inu ano,“ usmál se – a děti dále pokračovaly: „Budeme si tedy moci alespoň den oddychnout od vašich vtipů a napalování kudrlinek...“
  „A přece vás maminka ošálí,“ konstatoval kmet.
  Děti potom byly celý den jako na trní: maminka? Vždyť prozatím svůj talent na vytváření sivých žertíků pranijak neprojevila... Že by tato schopnost ležela skryta, aby se záludně projevila v ten nejvíce citlivý moment?
  Druhý den došlo k času onoho výletu. Ladík, Lidka i ostatní si navlékali kabáty a čepice, aby mohli v mrazu lednového počasí obstáti – když tu se objevila maminka, prohlédla si je bystrým zrakem a praví: „Děti, tady máte každý šálu: bez ní byste se v tomto mrazu nachladiti mohly – uvažte si ji kolem krku.“
  „No neříkal jsem to?“ ozval se náhle ze seknice dědečkův hlas.
  Děti byly chvíli zmatené – a potom se jim to začalo v hlavě propojovat – „Ach – takhle ošálit,“ vydechly do chladného lednového vzduchu.
• Pan_Azathoth / 11. ledna 2011
  Čas plyne jako voda a věčnému koloběhu života a smrti nikdo se nevzepře, byť by to sebemazanější čtverák byl. A tak i starý dědeček Rožek odešel na věčnost, malý Ladík dospěl, oženil se, dítky zplodil, ba i vnoučka se dočkal. Jednoho rána si tak zrovninka starý sivý Ladík hověl v houpacím křesle a nacpával si dýmku přídělovým tabákem, když tu k němu do pokoje vběhnul vnouček, rozjařeně mávaje nad hlavou časopisem Mladý technik.
  „Dědečku, dědečku! Jen se podívejte, v jaké úžasné době to žijeme! Zde v magazínu píšou o úžasných pokrocích raketové techniky, a také o tom, jak raketoví vědci v Sovětském svazu připravují kosmonautické lety do vesmíru a snad dokonce i k cizím planetám! Nebude to prý trvat dlouho a na oběžnou dráhu poletí první automatický přístroj a po něm snad i živý člověk! Ale to nic není, také tady píšou, že do roku 2000 budou lety na Měsíc i Mars běžnou věcí a každá rodina bude mít svou vlastní malou raketu! Jak já už se těším! Jenom abych se toho ještě dočkal!“
  Starý Ladík poslouchal pozorně vnoučkův nadšený výklad, obrázky v časopise si prohlédl, a přikyvoval. Tu však se zaleskl v jeho oku svit šibalství, zrovínka takový, jaký sám býval zvyklý u svého dědečka vídat. Do křesla se pohodlně opřel, z dýmky zabafal a potom povídá:
  „Inu, taková cesta na Měsíc, neb dokonce až na Mars, toť je věru ohromná věc. Ale víš ty co, chlapče? Já ti mohu zaříditi cestu až na Uran!“
  „To že byste svedl, dědečku?“ žasnul vnouček.
  „No ba,“ usmál se Ladík, ztěžka se zvednul z houpacího křesla a odešel do vnoučkova pokojíku. Za chvíli odtud přinesl jeho školní aktovku. „Ale teď už žádné otálení, je čas běžet do školy, Uran počká, ale soudruh učitel nikoliv,“ durdil se naoko.
  „Ach dědečku, já už se tak těším na Uran!“ mával vnouček starému Ladíkovi, sledujícímu ho z okna, kterak peláší do školy, maje na zádech aktovku až po okraj napěchovanou protistátními letáky.
  
• Pan_Azathoth / 12. ledna 2011
  „Pojď ke mně, Ladíku,“ pokýval na vnoučka prstem sivý stařík ze své postele, kde zachumlán pod duchnou trávil už několikerý týden. „Vzpomínáš si ještě, Ladíčku, na ten časopis, ve kterém jsme si ondy četli o pozoruhodných kouscích proslulého amerického eskamotéra a ilusionisty, pana Houdiniho?“
  „I jakpak by ne, dědečku!“ přisvědčoval Ladík. „Dodnes si pamatuji na ty neuvěřitelné kousky, které v časopise popisovali! Pan Houdini svede prý uniknouti ze všemožných pout a klecí, ba dokonce i ze svázaného pytle se jakoby zázrakem vyprostí, a to i když je i s pytlem vhozen do vody, ruce i nohy má provazy pevně svázané a těžký kámen ho i s pytlem ke dnu táhne! Lidé na celém světě se mu podivují a nikdo to po něm zopakovati nedokáže!“
  „A vidíš, milý Ladíku,“ zarazil vnoučkovo nadšení kmet. „Říkáš, že nikdo takový kousek po panu Houdinim zopakovati nedokáže, ale já zrovna bych to svedl!“
  „Vy, dědečku?“ Podivoval se Ladík. „Možná kdybyste byl mladší a v plné síle, pak bych vám možná uvěřil, že snad znáte nějaké eskamotérské tajemství, ale dnes? Vždyť poslední týdny ani z postele nevstáváte, jen zde bolestí hekáte a všecek zachmuřen v jednom kuse na svět se kaboníte.“
  „Myslíš tedy, že bych to nesvedl?“ zdvihl obočí děd. „Nuže dobrá, rád se s tebou i s ostatními dětmi vsadím! Když se mi nepodaří věrně zopakovati nejproslulejší kousek pana Houdiniho, dám vám každému pět... nebo ne, ať jsem škodný, plných deset korun! Tak svolej Lidku a ostatní děti, čím více vás bude, tím lépe! A zajdi také do kolny pro pytel, řádný provaz a také pro trakař. Budete mne na něm muset k rybníku dopravit, sám jsem už tuze sláb, však víš, že ani k senkruvně na dvůr si nedojdu a potřebu musím vykonávat nedůstojným způsobem...“
  A jak dědeček pravil, tak se také stalo. Hejno dětí s vypětím sil převalilo starce z postele na trakař a na něm odtáhly ho až na hráz místního rybníka. Tady nechal si děd od dětí poctivými uzly ruce i nohy svázat, sebe do pytle nasoukat a řádným balvanem ještě zatížit.
  „Tak děti, vidíte, že jsem náležitě spoután. Nepodaří-li se mi zopakovati kousek pana Houdiniho a já se po vhození do vody zcela volný nevynořím dříve, než napočítáte do sta, vyhráli jste a já vám každému vyplatím po deseti korunách!“ pravil děd. Pak už dal pokyn Ladíkovi, aby smyčkou otvor pytle zavázal a pytel tento i s dědečkem děti svrhly do rybníka. Po mocném žbluňknutí začaly děti unisono napjatě počítat: Jedna, dvě, tři, čtyři... Když blížily se k devadesátce a hladina rybníka byla stále nehybná, bez jediné stopy starcovy přítomnosti, dalo by se napětí mezi dětmi krájet. Když došly pak ke stovce a po dědečkovi stále ani vidu ani slechu, propukly děti v radostný jásot, neboť se jim podařilo sázku nad dědečkem vyhráti. Skákaly do vzduchu a honem utíkaly k domovu, oznámit tu radostnou novinu, že sivý stařec byl konečně přechytračen, mamince a tatínkovi. Maminka Rožková zrovna oběd připravovala, když rozjařená horda dětí k ní do kuchyně vtrhla.
  „Maminko, maminko, vyhráli jsme sázku nad dědečkem!“ volal radostně Ladík a i ostatní děti mu rozesmáté přitakávaly. Maminka se však zachmuřila:
  „Nechte raději dědečka na pokoji a neobtěžujte ho svými nezdobami, nemá teď, chudák starý, zrovna dobré časy. Jako by nestačilo, že už se sotva hýbati může, nemocemi sklácený je a v jednom kuse si na kruté bolesti stěžuje. Teď navíc mi pan doktor oznámil, že dědeček dostal se opětně do melancholického období toho prokletého duševního neduhu. Zrovna včera mne, pánbu mne netrestej, před spaním úporně prosil, abych mu jeho trápení ukončila a ze světa sejít mu pomohla.“ Maminka Rožková, počínaje plakat, ještě se pokřižovala. „Naštěstí sám již dost síly nemá, aby si ublížil,“ dodala.
  „Ach tak,“ sklopil zrak Ladík, a s ním i všechna dítka, z rázu ztichlá a posmutnělá, neboť si uvědomila, že sivý děd jim i svým posledním čtveráckým kouskem vypálil notně kudrlinek na rozoumky.
  
• Pan_Azathoth / 12. ledna 2011
  Zaslechl jednou Rožkovic dědeček, kterak jeho vnouček Ladík vypráví malé sestřičce Lidce o nebeských tělesech, o nichž učili se ve škole v planetozpytu. Zvláště pak o planetě, jež nazývá se Uranus se zanícením hovořil, neboť pan učitel o ní povídal, že jest nejvzdálenějším to tělesem naší soustavy, které možno za příznivých okolností prostým okem spatřit. Tu vmísil se dědeček do hovoru dětí otázkou:
  „Zdalipak jsi, Ladíku, natolik pilným žákem, abys chtěl své obzory vědomostní ještě rozšířiti a Uranus zblízka na vlastní oči prozkoumati?“
  „I to víte, že bych to chtěl, dědečku,“ přikyvoval Ladík, „ale dobře vím, že přístroje astronomické jsou velice drahé a jen těžko by si tatíček či matinka mohli dovoliti mi je opatřit.“
  „Nu, pakliže opravdu chceš, zavři očka, Ladíku, a neotvírej je, než tobě řeknu!“
  Ladík byl překvapen, leč starce přeci jen uposlechl.
  „Třeba mne dědeček vskutku překvapí a až oči otevřu, bude tu přede mnou stát doopravdický hvězdářský dalekohled!,“ říkal si v duchu.
  „Už!“ zvolal děd, a Ladík, pln očekávání, dychtivě oči otevřel. Ale co to? Místo na hvězdářský dalekohled hleděl z veliké blízkosti do dědečkova stařeckého, nepěkně zanedbaného otvoru řitního, který na něj sivý čtverák se staženými gaťmi hulvátsky vystrkoval.
  „Jen dobře si ho prozkoumej,“ smál se dědeček. „Jsi-li opravdu tak pilný žák, jistě moc dobře víš, co präfix ur- i substantiv Anus v jazyku německém znamenají!“