Novodobá tvorba
Dle data - 2011/04 (celkem 2):
- Přebral / 19. dubna 2011Jednoho dne přistál v poštovní schránce na vratech domu rodiny Rožkovy bělostný dopis s velkou červenou pečetí a několika vzácně vyhlížejícími známkami. O tom, že je na dané adrese správně, svědčil nápis na něm pečlivě uměleckým kudrlinkatým písmem vedený:
K rukám
p.t. členů rodu Rožkova
Makotřasy
blíže Slaného
Země česká
To by nebylo, aby si ho ponejprv nevšiml dědeček! Starý čipera se hned nedočkavě chopil vzácného psaní, vzal jej do kuchyně na stůl a tam se do něj počal dobývati tupým nožem, ještě trochu zamazaným od sýra. Jeho vnuk ho přitom samozřejmě pozoroval, i když ponejprv jeho oči upoutaly především ty cenné známky, za které by ve škole mohl získat třeba i pět skleněných kuliček, a obsah tajemné zásilky nechával ho spíše chladným. Otec Rožek, jenž u kamen bedlivě studoval včerejsí výtisk Práva lidu, jen párkrát k nim zamířil pohledem.
„Nu to se podívejme!“ pronesl zastřeným hlasem děd, když se mu konečně podařilo list papíru uvnitř ukrytý vyjmouti.
„Co tam píšou dědečku?“ otázal se Ladík, kterému se mezitím již podařilo nenápadným dvojhmatem schvátiti ze stolu obálku se známkami a ukrýti ji do kapsy kabátu.
„Přečtu vám to,“ pousmál se dědeček, „je to veliká chvíle pro nás všechny!“
A pak už jen položil papír na stůl a slovo po slově, písmeno po písmeni, četl:
„Vážení členové rodu Rožkova,
dovolte, abych se ponejprve představil. Mé jméno jest Herschel Ostropoler a jsemť předsedou ctihodného Stavovského spolku žertéřů, vtipálků a enšpíglů, jenž má již stopadesátiletou tradici a sdružuje ve svých řadách příslušníky těch nejproslulejších šprýmařských rodin všech historických zemí Předlitavska.
Díky článkům ve Vilímkově Malém čtenáři se nedávno naše spolková rada dozvěděla o vašich úspěších na poli iokulátorském a rozhodla se nabídnouti vám účast na tradičním Rozverném zápolení žertéřův, jež se bude letos 14. května odehrávati ve ville Bettina ve Slezské Orlové, kterou Spolku laskavě poskytl pro toto čtverácké vyžití pan baron Rothschild, jenž je naším příznivcem. Hlavní disciplina celého zápolení spočívá ve vyvedení soupeře dobře promyšleným žertíkem, alébrž ve skoku na špek, což jest zajisté umění, které je vám blízké a na jehož finesy vámi předvedené se všickni napjatě těšíme.
Vítěz celého klání, jež jest organisováno ve sportovním duchu pomocí systemu vyřazovacích kol, obdrží coby odměnu dvacet tisíc korun, zlatou medaili pečlivě vyvedenou, doživotní čestné členství ve Spolku a jízdu zpět do svého bydliště slavnostně vyzdobeným císařským vagonem, za tím účelem od drah najatým.
Účast v zápolení je každý rok povolena jen jednomu mužskému členu osloveného žertéřského rodu, vyberte tedy mezi sebou, prosím, jednoho, který nejlépe oním uměním vládne.
za Stavovský spolek žertéřů, vtipálků a enšpíglů,
dr. Herschel Ostropoler, v.r.“
„To se máte, dědečku,“ povzdechl si Ladík, „každý ví, že tady jste nejlepším žertéřem vy. Doufám, že nám alespoň po svém návratu o celém tom dobrodružství povyprávíte...“
„To se ještě neví, budu-li co vyprávět,“ ušklíbl se stařík zpupně, „dopis tento je adresovaný rodu Rožkovu, což znamená, že musíme se celá rodina poraditi, koho vyšleme, aby z toho nebyla zase zlá krev, jako nedávno, když strýc Matyáš vyhrál u hasičů v tombole lístky na Prodanou nevěstu a namísto své milky vzal do divadla přítele hrobníka. Nuže, i když se mi ani jeden z vás v žertéřství nerovná, a ani nikdy vyrovnati nemůže, alespoň formálně vám účast nabídnouti musím. Takže, myslí si někdo tady z vás, že by mne v žertéřství překonati mohl a do Slezské Orlové na hry pořádané tím spolkem pak místo mne jel?“
„Já nemám s žádnými spolky nic společného, a zvláště ne s těmi socialistickými!“ pronesl jen na půl ucha poslouchající otec Rožek, stále nad novinami skloněný, léty již samovolně nacvičenou odpověď.
„Dobrá, tebe si škrtám,“ kývl dědeček hlavou, „a co ty, Ladíku, ty nedovtipo s kapsami plnými známek?“
Ladík už už chtěl skloniti hlavu, zamumlat, že nepojede a přenechat slávu dědovi, ale pichlavé poznámky staříkovy jako by právě překročily přijatelnou míru, a v chlapci se cosi vzbouřilo:
„Já pojedu!“ pronesl hrdě.
„Ty?“ podivil se dědeček, „tebe převezu, kdykoli se mi zamane. Nebudeš pro ty vzácné žertéře žádným soupeřem. Ale dobrá – abys věděl, že věřím, že z tebe třeba jednou něco bude, rozhodneme o tom, kdo na ono zápolení pojede, v poctivém boji. Dám ti týden na přípravu a pak se utkáme ve třech kolech žertování. Kdo zvítězí, jede representovati náš rod do Slezské Orlové, kdo prohraje, zůstává doma!“
„Platí!“ vyhrkl Ladík nedočklivě.
Pohlédl-li by někdo v následujícím týdnu ptačím okem do hospodářství rodu Rožkova, spatřil by mnohé nezvyklé scény, jež by si svou dramatičností nezadaly s přípravou těch nejslavnějších sportsmanů. Tu mohl by viděti, jak Ladík pečlivě studuje každou stránku Vilímkových Humoristických listů, aby načerpal povědomí o nejnovějším dění ve světovém humoru, zatímco děd sedí v rohu a pokuřuje dýmčičku. Jak Ladík se vší vervou nacvičuje ponejprv jednoduché triky s kartami a později i složitá kouzla s provázky a vodou, zatímco dědeček líně se sebejistým úsměvem mžourá do sluníčka a popíjí pivo. Jak si hoch zkouší svůj ostrovtip na starších chlapcích a často je málem bit, avšak nevzdává se, zatímco dědeček jen pyšně korzuje po návsi a okukuje mladé dívky. Nějaká moderní, svižná hudba, například Dvořákovy Slovanské tance, mohla by k této montage hráti.
A konečně nastává onen radostný zúčtování den. Oba žertéři stojí proti sobě v pravé poledne na dvorku, sebejisté stáří proti hrdému mládí:
„Začni,“ ušklíbne se dědeček s vědomím přirozené převahy.
„Zde mám list papíru,“ říká Ladík, „dokážeš-li jej tak přehnouti, aby měl pouze jeden okraj, v tomto kole jsi zvítězil!“
„To je mi snadné, i když si myslíš, že mi to snadné není,“ ušklíbl se děd, „sázku přijímám, neb princip pásky Moebiovy je mi dobře znám!“
A hned se papíru chápe. Jenže – co to!? V rohu listu jest vystřihnuta malá nenápadná dírka, která pro staříka jednoznačně v tomto kole znamená ztrátu!
„Doběhls mne,“ zamračí se dědeček, „dobrá, nyní je řada na mně. Poslouchej bedlivě. Na poušti syrské žili kdysi v době Alibabově dva loupeživí Arabové, kteří se chtěli rozděliti o pytel s lupem. Dohodli se, že každý dostane tolik předmětů, aby měli oba stejně, a že nic nebudou půliti a nic nepřijde nazmar. A jako náhodou jim zbyl jeden laciný náramek. Přesto se ale oba podělili spravedlivě a každý dostal přesně tolik věcí, kolik si na začátku dohodli. Jak je to možné?“
Ladík dumá a přemýšlí, až se mu čelo krabatí a kudrlinky na rozoumku naskakují. Teď jde o hodně! Až po pěti minutách pokusí se o odpověď:
„Že by třeba svému Bohu ten náramek obětovali, aby nazmar nepřišel?“
„Hloupost!“ zachechtal se děd, „nemůžeš si vymýšleti pro vyřešení hádanky věcí a osob, které nejsou! Řešení je prosté! Jeden si vzal náramek – a ten druhý, inu, ten si odnesl samotný pytel!“
Nyní přichází opět řada na Ladíka, a protože je zápas zatím vyrovnaný, jde vpravdě o hodně. Nyní se rozhodne, kdo pojede do Slezské Orlové a kdo bude ve čtveračení smutně pokořen!
„Dědečku, proboha, ohlédněte se, co je to za vámi!?“ vykřikne zděšeně Ladík.
„Až takový primitivní žert, že bys zkoušel?“ vypoulí oči děd:
„Nu dobrá, občas to zabrati může, šrapnel se tomu mezi námi zkušenými čtveráky říká. Ale dnes ne. Neohlédnu se, prohráls.“
A tu Ladík pronese s ledovou tváří:
„Dobrá. Zapřisáhl jste se, že se neohlédnete. Tím pádem mi ovšem nemůžete zodpovědět mou hádanku, a totiž, co je za vámi. Vězte, že tam stojí malá Lidka s dřevěným koníkem. Kdybyste se byl ohlédl, mohl jste odpověděti a jel byste na to slavné zápolení. Avšak v tomto případě tam pojedu já!“
Zkroušeně dosedl děd na slepičinci pokrytou zem.
(Dokončení v příštím čísle.) - Přebral / 19. dubna 2011(Dokončení z minulého čísla.)
A už je tu slavný onen den, kdy víc jak polovina občanů makotřaských vyprovází Ladíka až do Kladna na nádraží:
„Nedělej nám tam ostudu, hochu!“
„Ať ti daj tu medajli!“
„Nemůžeme se dočkati, až přijedeš stejným vozem, jako jezdí císařpán!“
A Ladík vyklání se z okna zrychleného vlaku linky Kladno Vejhybka – Praha – Třebová – Olomouc – Ostrava – Slezská Orlová a mává. Jen dědečka mezi všemi nevidět, nechal se slyšeti, že nepotřebuje toho tajtrlíka vyprovázet, a že stejně Ladík v soutěži neuspěje a domů se horko-těžko vrátí, a děd mu pak strouhati mrkvičku bude, a vůbec, a tak a podobně, a aby mu pokoj dali.
Vlak si to uhání malebnou zemí českou i úrodnou zemí moravskou. Ladík nechce nechávati nic náhodě a proto bedlivě studuje životopisy slavných žertéřů a humoristů, aby byl na vše, čím jej organisátoři soutěže překvapí, dobře připraven. Jen občas ukousne si trochu koláčů draze koupených, neboť v nich je cukr, a ten prý myšlení prospívá.
A již vlak projíždí dalekou zemí slezskou, jen s několika přestupy dostává se Ladík šťastně až do Orlové.
Na nádraží vyskočí z vozu a zabouchne dvířka.
Lokomotiva zahouká a šine se dál.
Na kraji celém leží mour a obloha jako by byla z jednolité olověné šedi slita. Po obzoře, kam dohlédneš, tyčí se komíny a těžní věže, z dáli plane rudá zář oceláren. Nádraží zalidněno jest pouze dělníky tváří propadlých a očí vyhaslých, kteří ztěžka nabírají na rezavé lopaty celé hory uhlí, jež nikdy nebude hřáti zrovna jejich nuzné domky. Z krčmy nedaleké ozývá se dětský pláč, mužské hromování a křik padlých ženštin. Několik umouněných výrostků u nákladové rampy postávajících měří si hocha v bělostném nedělním obleku a s taškou s kapesným a koláči křivými dosti pohledy. Zde žádný uvítací výbor nečeká. Až když výrostci zvolna dají se do pohybu směrem k němu, osmělí se Ladík a zeptá se nejbližšího z dělníků:
„Dobrý den, pane, prosím vás, nevíte, kde je tu villa Bettina?“
„Jaka vila, cype pazgřiveny?“ zamračí se dělník a ukáže na nedalekou těžní věž:
„Tu žadna vila neni, jen zde tato šachta Bettina, však vidiš! Patři tomu křivemu židaku baronu Rothschildu!“
„Baronu Rothschildu?“ otře si opocené čelo Ladík:
„Tak přeci jsem tu možná správně! Baron Rothschild vychází dobře se Stavovským spolkem žertéřů vtipálků a enšpíglů, na jeho majetku koná se veselý turnaj ve čtveračinkách, jehož se účastním!“
„Z nas si prdel dělat nebudeš, ty vymydleny podělany maly astrachane! Tady nemaš co dělat, vypadni ocud, sic tě vemu lopatou!“ osopí se dělník na Ladíka.
S brekem klopýtá hoch přes koleje, když tu si všimne, že výrostci už jsou skoro u něj. Zašátrá v kapse, zdali by nenašel alespoň prak, kterým by se brániti mohl, ale nahmatá jenom obálku se známkami. Rozrušeně ji vytáhne na světlo Boží, nebude-li na ní alespoň třeba adresa odesilatele. Ale nic tam není. Zrak jeho stočí se na poštovní razítka...
Doma v Makotřasech sedí děd v houpacím křesle, pokuřuje, na klíně leží mu otevřený Vilímkův Jízdní řád, ve kterém si prstem ukazuje. V druhé ruce drží starožitné cibule na řetízku. Pološeptem pro sebe si odpočítává:
„10... 9... 8... 7... 6... 5... 4... 3... 2... 1... Ach tak!“
A zhoupne se v tu chvíli zlehka dozadu a spokojeně vyfoukne směrem ku stropu kroužek dýmu.
<< < 1 > >>