SIVÝ ČTVERÁK

Novodobá tvorba

Dle data - 2012/10 (celkem 2):

• Well / 8. října 2012
  Do Rožkovic domku přišly zlé, ba ještě horší časy: nedostávalo se peněz, nedostávalo se jídla. Dny plynuly v tichém zoufalství, jeden jako druhý, jen oblečení viselo na členech rodiny stále volněji. Pohublý otec Rožek takřka nezvedal zrak od výtisku Práva lidu, o němž ještě pohublejší Ladík tuze dobře věděl, že je už řádku let starý. Celé hodiny zíral tatínek do nesčetněkráte již přečtených novin, či snad kamsi za ně, jako by hleděl do dob dávno minulých a doufal se v ně propadnouti. Nevzhlédl, ani když maminka začala po večerech odcházeti z domu. Většinou navštěvovala pojišťovacího aktuára Vimra, který stal se v očích Ladíkových bezmála hrdinou, neboť vždy poslal Rožkovým po mamince skromný, ale tolik vítaný finanční dar. Dědeček se jí nikdy neopomněl optati, co jí tentokráte Vimr dal, a tajemně se u toho pochechtával; význam šprýmu tohoto Ladíkovi unikal, nicméně v jakési předtuše raději nepátral po vysvětlení. (Koneckonců – ani sama maminka se té otázce pranic nesmála.) Pak ovšem skončily i tyto návštěvy u sousedů. Již skoro celé Makotřasy propadly se v chudobu. A hlad, ten hrozivý hlad. Jediný sivý čtverák nedával na sobě znáti, že pozbývá sil – až se zdálo, že dokáže býti živ toliko z kuřiva! Přišlo však, co přijíti muselo, a když jednoho rána dědeček zašátral v pytlíku na tabák, shledal jej prázdným. Starcova dýmka vychladla, v domě zavládla nálada ještě pochmurnější než doposud.
  
  „Ladíku,“ šeptl jednoho dne dědeček ze svého záhrabu v těžkých duchnách. Mluvil polohlasem a v očích mu k chlapcově údivu svítily spiklenecké plamínky, docela jako kdysi. „Zdá se, že se blýská na lepší časy. Neptej se, jakým kouzlem se mi to podařilo, ale mám pro tebe – jitrnici!“ Ladík zalapal po dechu, pak se ale opatrně pousmál: „Dědečku, tak vás ještě pořád neopustily žertíky?“ „Jaképak žertíky! Na mou čest, je to jitrnice,“ zamračil se děd. „Jen špejle jí scházejí, neboť v těchto nuzných dobách šetří se věru na všem. Proto ji snad ale neodmítneš!“ Vzpomínka na chuť zabijačkové pochoutky zaplnila Ladíkovi ústa slinami, ba téměř se mu z té představy zatočila hlava. „Kde ji máte, dědečku?!“ „Ne tak rychle,“ usmál se lišácky děd. „Nejprve pro mne musíš něčeho vykonati. Když jsem byl loni na návštěvě u Nejezchlebů, povšiml jsem si, že náš milý soused ukrývá si tabák do malované dózy, co jim stojí ve světnici na kredenci. A vsadil bych se, že i nyní mu tam něco zbývá. Na noc nechávají pootevřené okno…“ „Ale dědečku, já přece nejsem žádný zloděj!“ vyjekl Ladík, kterému rázem došlo, kam stařec míří. „Co není, může být. Ale prosím, zůstaň si hladovým poctivcem, jitrnici sním sám,“ ušklíbl se dědeček.
  
  Po půlnoci vrzly dveře Rožkovic stavení. Děd čekal u stolu. „Máš?“ Vyděšený vnuk, neustále se ohlížeje přes rameno, jako by mu přímo v patách byli četníci, vytáhl z kapsy naditý pytlík. Děd po něm chňapl třesoucí se rukou, s rychlostí takřka nezemskou nacpal si dýmku a škrtl zápalkou. V okamžení se zahalil v oblaka modravého dýmu a místností se rozlehlo labužnické pomlaskávání. Vyzáblý chlapec se mimoděk olízl; nad veškerým studem i strachem vítězila v něm nyní naděje, že brzy zakusí rozkoše také on sám. Břicho se mu svíralo tím očekáváním. Uběhlo několik minut. „Dědečku, a kdy…“ „Přines talíř,“ poručil rázně děd zpoza kouřového mračna. Ladík mu rychle vyhověl. Pak dědeček zaštrachal v záhybech svého kožichu – a položil na talíř jakousi květinu, vyrvanou ze země i s kořenem! Chvíli bylo ticho, přerušované toliko bafáním. „Co to je?“ hlesl pak konečně Ladík, který již palčivě cítil, jak se k jeho rozoumku blíží žhnoucí cejch kudrlinky. „Vidím, že jsi zanedbal četbu Českého herbáře. Jest to bylina zvaná jirnice – tedy vlastně JITRNICE, jen bez oněch dvou špejliček, které tvoří písmeno T,“ vysvětlil dědeček. Vzápětí se dal do hlučného smíchu přecházejícího ve strašlivý kašel, v němž by jistotně zaniklo i Ladíkovo „Ach tak“, kdyby k němu zdrcený hoch našel sdostatek sil. „Přesným názvem jirnice modrá. Je vcelku vzácná, měl by sis proto považovat, že vyrostla právě na našem kompostu,“ dodal ještě čtverák trochu vážnějším hlasem. „Blahodárně prý působí proti nervositě – a Pán Bůh ví, že takové meducíny ti je a ještě bude třeba!“
• Roger Wilco / 25. října 2012
  Blížil se čas vánoční a malý Ladík přiběhl za dědečkem. „Dědečku, dědečku, pojďte se na něco podívat. Jestlipak si pamatujete na dárek, který jste mi z ciziny o předloňských Vánocích přivezl a pod stromeček položil? Skládačku obrazu z pěti tisíc barevných kousků. Tak tu jsem konečně po dvou letech usilovné píle po večerech, kdy splněny jsem měl veškeré povinnosti školní, při petrolejové lampě složil a obraz tak dokončil.“
  „Jakpak by ne,“ odvětil děd a vydal se za Ladíkem do stodoly, kde na veliké desce ležel složený obraz. „A jestlipak víš, chlapče, co je na tom obraze namalováno?“ „Sopka, dědečku, o těch jsme se ve škole již učili.“
  „Správně, Ladíku. Je to sopka Vesuv, nacházející se v zemi Taliánské. Ta když v dávné minulosti vybuchla, bylo to hrozné neštěstí. Celé město Pompeje to tehdá zasypalo popelem. A bylo veliké zemětřesení a všechno létalo vzduchem. Takhle.“ A vrásčitýma rukama podebral dílky skládačky a jal se je vyhazovat do vzduchu, až na desce nezbyly ani dva správně spojené kousky dohromady.
  „Ach tak,“ odvětil Ladík a dědeček spokojený s demonstrací sopečné erupce a s dobrým pocitem, že letos a snad i příští rok ušetří za vánoční dárky pro svého vnuka, se odebral zpět do světnice.