- Pedro / 14. července 2017
Od oné neděle, kdy s těžkým srdcem pozřel dědečkovu králičí pečínku, šlo to s Ladíkovým zdravím od desíti k pěti. Zarudlé oči a opuchlá víčka nejprve přičítal všem těm slzám, jež pro své milované zvířátko prolil. Když však nebohému chlapci naskákaly také podivné boule na hlavě, rodina rozhodla, že by měl raději navštívit lékaře. Ani v Buštěhradě, ani na Kladně si však doktoři nevěděli rady, až nakonec musel být Ladík odvezen na pozorování do pražské fakultní nemocnice.
Ani v Praze se však Ladíkovo zdraví nelepšilo. Dědeček vnoučka pilně navštěvoval a konejšil ho. „Ladíku, chceš-li, mohl bych zítra donést nějakou laskominu.“ „Dědečku, to bych velice rád. Mnoho jsem slyšel o výtečných šunkových chlebíčcích z lahůdkářství pana Lipperta zde v Praze v ulici Na Příkopech.“ pronesl Ladík a očka se mu jen smála. „Dobrá,“ odvětil sivý čerchmant, „zítra tedy přijdu s chlebíčkem.“ A skutečně. Nazítří vidí Ladík jak děd míří chodbou k jeho pokoji pojídaje šunkový chlebíček od pana Lipperta. „Ale dědečku, cožpak mi nedáte ani kousnout,“ mumlal Ladík z posledních sil.“ Ale Ladíku, o tom nebylo řeči. Slíbil jsem pouze, že přijdu s chlebíčkem,“ zachechtal se děd a přivolal sestru, neb Ladík právě pozbyl vědomí.
Za čtrnáct dní se Ladík probral z kómatu. Šedivý dědoušek seděl na pelesti a držel jeho malou dětskou ručku. „Ladíku, jak jsem rád, že jsi opět mezi živými.“ I Ladík byl rád a byl zaskočen kmetovou vlídností. Láskyplně se objali, popovídali si no nového v Makotřasech a na odchodu se dědeček ptá: „Ladíku, co takhle nějaký dortíček.“ „Nu, to bych, dědečku, tuze rád. Jen abyste mi ho zase nesnědl jako minule ten chlebíček.“ „I co tě vede vnoučku! Slibuji, že tentokrát bude zákusek jen tvůj - co třeba tvé oblíbené rakvičky?“ Ladík se při zmínce o milované pochoutce celý rozzářil. „Výborně, dědečku, to se budu moc těšit.“ Dědeček se zvedá k odchodu, ve dveřích se ještě otočí a povídá: „Těš se, Ladíku. Hned zítra tu tvou rakvičku objednám v truhlářství pana Musila.“
- Pedro / 17. července 2017
Bylo horké sobotní dopoledne a maminka poslala Ladíka na trh. Přiběhl těsně před obědem, celý uřícený a hned za dědečkem. „Dědečku, paní nadlesní a slečna učitelka o tobě vedly podivné řeči. Prý hobluješ vdovu Baumgartnerovou. Nevěděl jsem, že jste zběhlý v truhlářském řemesle.“ Sivý čtverák se ušklíbl a pravil: „Inu, však na tom není nic špatného, když člověk bližní své vypomůže, zvlášť jde-li o dámu letitou i když vdovička je stále při síle, hezky rostlá a…“, zasnil se děd a větu nedokončil. „Však paní nadlesní i slečna učitelka říkaly, že to ničemu nevadí, když to vdově Baumgartnerové dělá dobře. A tomu jsem nerozuměl. Co jí dělá dobře?“ Sivý čtverák znovu procitl z polosnění a odtušil: „Je tomu tak. Zvlášť u mládeže je hoblování zad velice prospěšné a pomáhá proti křivici. Však si sundej košili, hezky se předkloň a já ti to předvedu,“ povídá s úšklebkem děd třímaje v ruce hoblík-římsovník, který si vypůjčil z dílny pana Musila.
- npyrin / 18. července 2017
„Ladíku, Ladíku!“ rozezněl se stavením dědečkův hlas. „Všeho zanech a pojď na dvůr, přibyl k nám na návštěvu tvůj strýc Matyáš Suchý!“
Ladík jen nerad zavřel svou knihu příběhů Káji Maříka a ještě ji očima smutně pohladil, jako by ani tentokrát nemělo mu býti dopřáno dočísti ji do konce.
„Tys nám ale vyrostl, hochu!“ podivil se věčně bodrý Matyáš, když svého oblíbeného synovce po delší době uzřel. „Nic se neboj, sázeti se dnes nebudeme a o svého Káju Maříka nepřijdeš. Ba naopak: přinesl jsem ti zde v košíku nejen znamenité hříbky, ale také pozoruhodné zvířátko, na něž jsem cestou z Muchoprd v lese natrefil,“ dodal strýc tajuplně.
Veškerá Ladíkova ostražitost náhle byla ta tam. „Že uhodnu, strýče? Že je to nový králíček?“ vyhrkl chlapec, ruče přiskočil k proutěnému košíku a dychtivě nadzvedl strýčkův klobouk ukrývající jeho obsah.
Vtom však z koše něco zlověstně zasyčelo – a náhle Ladík jen vyděšeně zíral na dvě krvavé dírky na hřbetě ruky, zatímco se jejich původce hbitě odvlnil zahrádkou kamsi za plot.
„Tohle mi nedělejte, Matyáši!“ rozchechtal se dědeček, až mu zubní náhrada v ústech drkotala. „Víte přeci, že mám už slabé srdce!“ pleskal se kmet do kolen a přes proud slz pozoroval Ladíka, kterak se zmítá po zápraží, zoufale ze sebe rve košilku a snaží se podvázati ránu směrem k srdci.
- Pedro / 19. července 2017
Čas nezastavíš. Rok za rokem ubíhal také v Makotřasech. Z Ladíka vyrostl statný muž, ale maminka s léty chřadla a chřadla. Zato sivý čtverák ani před devadesátkou netrpěl žádnými neduhy a kořalka mu stále chutnala jak zamlada.
Jednoho smutného odpoledne sešla se celá rodina Rožků nad matčiným lůžkem a pak doktor jim s pohnutím oznámil, že matička Rožková trpí zhoubou leukémií, již nelze léčiti. Tu děd špitl Ladíkovi: „Jest tomu dobře na padesát let, co jsem sloužil v britské armádě v Pamíru a tamní haridžan Rámmóhan naučil mne schopnostem, pomocí nichž je možné pouze silou vůle zastaviti i tuto zhoubnou nemoc.“ Ladík však neměl pro kmetova slova pochopení a pohnut matčiným utrpením i lety dědovy žertovné tyranie obořil se na starce, řka: „Dejte nám už s těmi tlachy pokoj, dědečku! Cožpak nevidíte, že se maminka poroučí již nadobro do rukou Páně?!“ I jal se vykázati starce z místnosti.
Sivý čtverák rozmrzen touto příhodou odebral se do místního starobince, kde již po léta žil, v péči místních ošetřovatelek, jeho starý známý – válečný invalida Jindřich Holcepl. Kulka trefila jej na frontě do páteře, pročež byl nadosmrti připoután k invalidnímu vozíku.
Po pár dnech bylo utrpení paní Rožkové u konce a tato milá žena došla klidu na místním hřbitůvku. Smuteční průvod ubíral se od hřbitůvku přes les zpátky do vsi. Sivý čtverák se této chmurné slavnosti neúčastnil a raději než by se rozloučil se svou vlastní dcerou, vysedával v makotřaské krčmě.
V čele průvodu šel tedy Ladík a tu si povšimne podivné postavy, která na kraji lesa kácí statnou jedli. Přijde blíž a rozpoznává invalidu Holcepla, který však nejen že chodí, ba jest pln sil a životního elánu. I přistoupí pan Holcepl k Ladíkovi, řka: „Tak tedy upřímnou soustrast, inu musíme tam všichni. Ale tuhle Vám dám lahvinku slivovice a doneste ji prosím svému dědovi za to, jak mi dobře ve starobinci posloužil.“
- Pedro / 19. července 2017
Sesedla se zas jednoho večera všechna vnoučata večer kol dědečkova křesla a dychtivě očekávala, čím je sivý čtverák pobaví, než se odeberou k večeři a do svých postýlek. „Kdopak se se mnou vsadí o celou korunu, že dokáži vyfouknout kouř ze své dýmky kokotem?“ Pronesl chlípný kmet. Vnoučátka po sobě pokukovala, nevěda, co to slůvko znamená. Jen nejstarší Ladík, který již ve škole od starších chlapců toto slovo zaslechl, se začervenal, řka: „Dědečku to jest výraz, kterého užívati se nesluší, ale vsadím se s Vámi hned o pět korun, že toho nesvedete, neboť to je zhola nemožno.“ Děd se zašklebil a pravil: „Dobrá, milý vnoučku tu sázku přijímám,“ a odbelhal se do kuchyně, kde maminka právě vykuchala statného kohoutka. I přinesl kmet vykuchaného kohoutka do pokoje a dírou v jeho pupku vyfoukl tabákový kouř. „Ach tak!“ Pravil smutně Ladík, odevzdávaje sivákovi své celotýdenní kapesné.
Poté se všichni odebrali k večeři a skvěle si na kohoutkovi pochutnali, jen Ladík smutně a o hladu stál v koutě místnosti na hanbě. Maminka se naň tuze rozhněvala, když ji dědeček upozornil, jaká sprostá slůvka již Ladík zná.
- Pedro / 19. července 2017
Bylo parné srpnové odpoledne a děd i vnuk nevěděli, kterak čas zabíti. Již několik hodin pozorovali mouchy na stropě, když tu pronesl kmet: „Zdalipak vnoučku víš, že se jako jeden z mála lidí na světě dokážu zcela vylíti?“ Ladík se na dědouška ani nepodíval, jeho rozoumek zmořený vedrem byl značně zpomalen, leč tušil co má starý rarach za lubem a tak jen pronesl apaticky: „Dědečku, toť zhola nemožno.“ „Dobrá, nesvedu-li to, pojíš svých oblíbených knih.“ Ladík přikývl na souhlas a pozoroval, kterak se kmet strojí k odchodu do hostince. Ladík si v duchu pochvaloval, kterak siváka doběhl, neb dobře věděl, že hostinský Osolsobě má od nepaměti v úterý zavírací den. Až později se upamatoval, kterak přesně znělo ujednání jejich sázky.
- Pedro / 19. července 2017
Kam nechodí slunce, tam chodí lékař, a tak i do Rožkovic stavení našel cestu místní pan doktor Oujezdský. Dlouze vysedával u dědečkovy postele a na odchodu pohovořil i s maminkou Rožkovou.
K večeru zavolal si dědeček všechnu drobotinu ku svému loži. „Milá vnoučátka, pan doktor mě upozornil, že trpím zlou chorobou, jež zove se cirhosa. Je nutné, aby se takto stižený pacient zřekl konzumace alkoholických nápojů a proto Vám musím přísně nařídit, abyste mě, až vás příště požádám o donesení nějaké lihoviny z kvelbu, či z hostince pana Osolsobě, odmítly posloužit i kdybych prosil, či vyhrožoval... a teď mi, Ladíku, dones ze stáje flašku slivovice, kterou jsem si před matinkou schoval do gumáku.“ „Dědečku to nemohu, vždyť jste nám právě nakázal takové služby Vám odříci ve jménu Vašeho zdraví, které je nám nade vše drahé,“ odtušil zmatený Ladík. „Jakže, ty odmítáš posloužit svému nemocnému dědu?!“ osopil se na Ladíka zle šedivec a jal se řádně valchovat Ladíkova zádíčka svou starou sukovicí.
- Pedro / 19. července 2017
I v době světové války věděli sobě v Makotřasech dobrého užíti. Ladík právě dovršil plnoletosti a ve vlahém letním podvečeru svlažil hrdlo nejedním kalíškem slivovice se svým mileným dědem. „Ach, vzpomenete ještě, dědečku, kterak jste mi v dětství svými žertíky nejednu kudrlinku vypálil?“, tázal se Ladík. „I to víš, vnoučku, že vzpomenu, ale i dnes mohu tě takovým šprýmem převésti a kudrlinku ti vypálit! Poslyš dobře: Nemá ruce, nemá nohy a přeci vrata otevírá. Kdo je to?“ „Ale dědoušku, jakpak bych si z dětství nepamatoval, že to je přeci vítr,“ rozesmál se dobře naladěný Ladík. „Nu uvidíme do roka a do dne, drahý vnoučku...“ usmál se tajuplně šedivec žmoulaje pod stolem Ladíkův povolávací rozkaz na ruskou frontu.
- npyrin / 26. července 2017
Od chvíle, kdy Ladík odešel na studia do Prahy, nebylo dědečkovi právě volno. Ani ne tak ze samoty, jako spíše z nutkavého dojmu, že Ladík školu zanedbává.
Inu, nejoblíbenějšího vnuka měl děd vskutku přečteného ještě lépe než tento svého Káju Maříka: Ladík užíval si dosyta všech slastí studentského života i lákadel matky měst. Jedinou premiéru Kříženeckého snímků nevynechal, u pana Ponrepa v biografu vysedával téměř denně.
A tak, když Ladík v půli léta do rodných Makotřas na vakace přijel, již na zápraží jej vítala šibalská staříkova očka.
„Zdalipak víš, Ladíku,“ ušklíbl se starý šprýmař namísto pozdravu, „že na žně k nám z Prahy zavítal celý filmový štáb, aby zde natočil zbrusu nový krátký snímek?“
„Co říkáte, dědečku?“ vyhrkl Ladík. „Že i náš bohem zapomenutý kraj bude thematem nového biografu?“
„A nejen to, můj milý vnuku. Dokonce jsem ti po dobu natáčení práci v koprodukci domluvil,“ pousmál se dědeček.
„Ach, to že jste pro mě udělal, dědoušku?“ roztřásl se mladý študák a vrnuv se sivému kmetu k bačkorám, začal mu líbat vrásčité ruce. Veškeré taškařice, jimiž děd svého milého vnuka tak často škádlil, byly rázem zapomenuty.
Vyšli brzy ráno; Ladík beztak celou noc samou nedočkavostí nespal. Když se blížili ke statku sedláka Kaliny, kde filmoví mistři svůj opus tvořili, srdce mu skákalo až v krku. A když zdálky kinematografické zařízení zahlédl, zachvěl se stejně, jako když se minulý měsíc vedle něj v biografu usadila ona drobná studentka medicíny, po níž celý semestr pokukoval.
„Vítejte nám, pane Rožku!“ kynul již zdálky statkář Kalina, rozverný jako vždy. „Tak kdepak máte toho pracanta?"
„Tu ho máme,“ poplácal kmet svého vnuka po zádech. „Na studiích nám trochu pohubnul, ale s lopatou a kropáčem stále se ohánět dovede,“ naparoval se kmet a rošťácky bafal ze své lulky.
„Jaký kropáč, dědečku? A jaká lopata?“ cukl sebou Ladík, ale to už v každé ruce třímal jeden z nástrojů.
„Jen pojď, hochu! Takových jinochů, kteří se špinavé práce se šoufkem nebojí a s vybíráním senkruvny pomohou, není nikdy dost!“ bodře se rozesmál statkář a uštědřil Ladíkovi herdu do zad tak přátelskou, až se pražskému študákovi kolena podlomila. „Ale vestičku si svlékni, zbytečně by ses zpotil! A ten kapesník si uvaž raději přes nos, již drahně let jsme ji neotevřeli,“ dodal pan Kalina starostlivě.
„Dědečku, jaká senkruvna? Jaké šoufky?“ pojal vyděšený vnuk strach o své nové proužkové kalhoty z pravé anglické vlny, jež si speciálně pro tuto příležitost oblékl.
„Že ty jsi, Ladíku, místo studií klasických jazyků po večerech v biografu vysedával,“ uchechtl se dědeček a v očích se mu sivě zablesklo. „Kdyby tak nebylo, jistě bys věděl, že výraz koprodukce z řeckého koprós a latinského dúcere skládá se,“ rozchechtal se stařík, až Ladíkovi zbrusu nové kosticové brýle poprskal.
„Ach tak,“ suše polkl napálený vnuk, než jeho povzdechy přehlušilo čvachtání lakýrek v kaluži splašků.
- npyrin / 27. července 2017
„Zdalipak tušíš, Ladíku,“ rozvyprávěl se jednoho zimního večera dědeček, „jaký dárek jsem ti ze svých dávných cest po daleké Svériji přivezl?“
„Snad ne kapesní nožík z proslulé švédské oceli?“ vyhrkl dychtivě vnouček.
„I kdepak, ty malý hamoune. Jedná se o záležitost rázu čistě duchovního,“ odvětil děd naoko podrážděně.
„Tedy nějakou hru či román od Strindberga nebo jiného slavného autora?“ dohadoval se mladý intelektuál tiše doufaje, že knížka bude alespoň v německém překladu.
„Samá voda, chlapče,“ nedal na sobě starý kujón znáti pobavení. „Dokonce již jsem ti tento svůj dar předal. Dávno jej máš u sebe, aniž by sis toho byl všiml,“ mrkl na Ladíka významně.
Ladík nejprve podezíravě obrátil všechny kapsy, a když v nich neobjevil než tři hliněné kuličky a kousek provázku, usoudil, že se nechá poddat.
„Beztak bys na to sám nepřišel, hochu,“ pousmál se děd a Ladík z jeho úst ucítil důvěrně známý závan kontušovky. „Jedná se o prazvláštní povahovou vlastnost, jíž syndrom štokholmský přezdívá se!“ dodal stařec a ledabyle vyfoukl tabákový kouř do chlapcova obličeje..
„Ach tak,“ špitl Ladík a láskyplně na dědouška pohlédl.