Skarouac / 12. prosince 2004„Tak opět, děti, počneme,“ řekl dědeček. „Uhodím kamenem jako hlava velikým do okna a přece ho nerozbiji. Ale to musíme jíti ven, abych si vyhledal potřebný kámen.“
„Však to známe, dědečku,“ volaly děti. „Kámen jako muší hlava vezmete.“
„I tentokráte ne,“ smál se dědeček. „Tentokráte vezmu kámen velký doopravdy jako lidská hlava.“
Děti hrnuly se s jásotem za dědečkem před okna, a Láďa, v obličeji všecek zardělý, vlekl od vrat okrouhlý bílý křemen, veliký jako pořádná hlava, a složil jej dědečkovi k nohám.
„Nuže hleďte, jak kamenem do okna uhodím a přece jej nerozbiji,“ řekl dědeček a hodil kamenem do otevřeného okna. Ze světnice se poté ozvalo zoufalé zaúpění.
„To byla jistě babička, trefil jste ji tím velkým kamenem,“ řekl vyděšeně Ladík.
„Ano, ale okno se nerozbilo,“ smál se dědeček a děti s ním. Byť měly stále ještě husí kůži.
