Halub / 13. prosince 2004„Tak opět, děti, počneme,“ řekl dědeček. „Uhodím kamenem jako hlava velikým do okna a přece ho nerozbiji. Ale to musíme jíti ven, abych si vyhledal potřebný kámen.“
Děti hrnuly se s jásotem za dědečkem před okna, a Láďa, v obličeji všecek zardělý, vlekl od vrat okrouhlý bílý křemen. Dědeček kámen s námahou zdvihl a hodil jej do okna. Střepy z rozbité tabule se s řinčením rozlétly do všech stran a několik přihlížejících dětí zle pořezaly.
„Ale dědečku,“ pravil nesměle Ladík, „vy jste to okno kamenem přece rozbil.“
„Přirozeně!“ smál se děd na celé kolo.
„Ach tak,“ děl smutně Ladík otíraje si kapesníkem krev s obličeje.
