Gimli / 23. prosince 2004„Zdalipak znáte, nezbedové, nějakých vánočních obyčejů?“ tázal se dítek děd u prostřené štědrovečerní tabule.
„Lití olova!“ vyhrkl Ladík, aby ostatní předešel a před čtverákem se vytáhl.
„Purpura na plotně!“ hnedle přizvukoval Karlík.
„Svícty z ožíštů!“ zapojila se i malá Lidka.
„Dobře, droboto, ale na jeden krásný zvyk jste přece zapomněli. Vzpomínám, jak jsem jako kluk v časech vánočních odbíhal od fazolí, abych sobě jablko rozkrojil. A že sis první vzpomněl, Ladíku, pojď, pomůžeš mi. Přines mi ten veliký ostrý nůž s vroubky, co ho má táta v šupleti.“
Mezitím se okolo kmeta všechny děti shlukly a když přišel Ladík celý natěšený, ani nedutaly.
„Tady se posaď, Ladíku, ať každý dobře vidí, jak mi pomáháš.“ A než se stačil bystrý hoch zeptat, kde má dědeček jablko, které spolu rozkrojí, měl koleno vejpůl. Dědeček se smál, jak Ladíka doběhl, a děti s ním, ač měl mnohý posud husí kůži. Jen Ladíkovi slzičky kanuly, když si představil výprask za špinavé kalhoty.
