Kwango / 22. ledna 2005Seděl takhle jednou dědeček s Ladíkem na zahradě, celý se ošívaje.
„Zdalipak bys chtěl, Ladíku, vidět, jak se Země točí?“
„I to je nemožno, dědoušku. Ani paní učitelka toho nedokázala!“ „Inu, pojď se mnou za naši starou hrušku a já ti to ukáži.“
Odebrali se tedy oba za strom, kam nebylo z domu viděti. Tu ale Ladíka zarazilo, jaké že to stařec dělá divné pohyby, dupaje po trávě a trhaje listy. Ladík to již nevydržel a vyhrkl: „Dědoušku, slíbil jste přeci, že mi ukážete, jak se Země točí!“
„I ty nedočkavče,“ káral jej naoko dědeček, „již to bude!“ a s potutelným úsměvem si stáhl kalhoty. Zkoprnělý Ladík sledoval, jak si dědeček přidřepl a začal tlačit včerejší huspeninu a maminčiny fazole, vrtě při tom hýžděmi kol dokola. „I vidíš, Ladíku, jaká klobása se ze mě točí?“ halekal sivák, spokojen s výsledkem vyměšování i tím, jak se mu opět podařilo vnuka napálit.
„Ach tak,“ odvětil Ladík se slzami na krajíčku a obědem v jícnu...
