snof / 23. ledna 2005Ondyno přišel Ladík za dědečkem, ukázal mu jakousi knihu a pravil: „Zde v této knize se píše, že lidé budou ještě v tomto století létat na Měsíc.“
Děd se zamyslil a zeptal se: „Oč se, Ladíku, vsadíš, že se ti teď hned na Měsíc postavím?“
„Jakže? Na Měsíc? Nemožno!“ usuzoval hoch a sebevědomě dodal, že v takovém případě by snědl před dědečkem stránku z kalendáře na zdi visícího.
„Z tohoto kalendáře?“ tázal se šibalsky děd, načež přistoupil ke zdi a sňal z ní dotyčnou tiskovinu, která měla právě dvanáct listův. Pak ji položil na zem a — postavil se na ni.
„Vidíš?“ pravil pak vnoučkovi. „Přece jsem se na měsíc postavil.“
„Dedecet se postavil na mnesic!“ radovala se Lidka, zatímco napálený hoch smutně žvýkal první stránku kalendáře, od dědových bot notně pošlapanou.
