valkil / 2. února 2005Ondyno seděl dědeček u stolu, bafaje z dýmky. Vnoučata jej dychtivě sledovala a čekala, jakou čtveračinu pro ně tentokrát vykoumá. Po chvíli vyfoukl uchem kouř a pohlédl zálibně na svého nejstaršího vnuka, bystrého Ladíka.
„Ladík chodí již do měšťanské školy, z tělesné výchovy má výbornou, tak bude jistě věděti, zda je možno tlesknouti pouze jednou dlaní.“
Chlapec se všecek zarosil úpornou snahou vylouditi staříkem požadovaný lomoz, avšak po chvíli zahanbeně kapituloval: „Nemožno, dědečku, toho dosáhnouti nelze.“
„Nelze, pravíš?“ usmál se šelmovsky děd, odložil dýmku a napřáhnuv se, napálil udivenému hochovi políček, až to tlesklo a malý Vašík samým překvapením polkl dudlík.
„Ach tak,“ pravil napálený Ladík, drže si zarudlou tvář a sháněje se po studeném obkladu.
