Gotreg / 2. února 2005Jedné zimní noci dostal náš staroušek velké chuti na mok plzeňský. I zavolal sobě oblíbeného vnoučka, řka:
„Ladíku, skoč mi k Vávrovi pro džbánek piva, buď od té dobroty.“
Smutně koukl Ladík z okna a pravil:
„Děde, jest venku velká zima a mohutné závěje. Do hostince k Vávrovi jest to více než dvacet minut. Opravdu musím jít?“
„Vnuku nezbedný!“ rozhorlil se děd, „takovou maličkost pro svého starého praotce udělat odmítneš. Neboť ale vím, jak jsi hamižný, dám ti stejnou diškreci, jakou starému Vávrovi za služby jeho poskytuji. A teď vari pro pivo plzeňské!“
Ladík smutně se prodíral závějemi tam i zpět, přemýšleje, co všechno si koupí za peníz, který mu děd za tuto službu poskytne. Když se navrátil do sednice, více podoben rampouchu či sněhuláku, dědovi džbánek podával a dlaň nastavoval.
„Čeho ještě chceš, Ladíku,“ udivoval se náš čtverák, „jdi se ohřát a hajdy na kutě.“
„Ale děde, diškreci jsi mi slíbil,“ začal natahovat Ladík.
„Ano, takovou, jakou dávám starému Vávrovi — a tomu nedávám nic. A ty také ničeho nedostaneš, alespoň si lépe zapamatuješ, že bez odmlouvání máš svého děda poslouchati.“
„Počkej, děde,“ mumlal si potajmu napálený vnouček před usnutím, „příště do džbánku dostaneš rtuť či antabus.“
