valkil / 2. února 2005Jednoho dne popelily se děti Rožkovy po dvorku. Dědeček je chvilku šibalsky pozoroval, načež pravil: „Budu vám, děti, říkati druhy zvířat a vy napodobíte jejich chování.“
„Ano, dědečku, ano,“ radovaly se děti všecky natěšené. A už se Lidka po dvoře batolila a zplna hrdélka kdákala předvádějíc slípku Albertinu. Jarouš se zatnutými pěstičkami bučel, až se sousedovic Stračena zvědavě dívala, zda nepřivádějí obecního býka. Malý Vašek rozkošnicky sebou plácl do bláta, napodobuje Rožkovic krmníka.
„A teď ty,“ už mířil sivák svým kostnatým ukazovákem na Ladíka. „Jelikož máš z přírodozpytu výbornou, budeš jistě věděti, jak se dělá opice.“
Ladík zarazil se zprvu, ale pak začal statečně vřeštět, skákat, drbat se na hlavě a bušit se v propadlý hrudníček a vůbec si počínal jako smyslů zbavený.
„Takto se dělá opice, dědečku,“ volala nadšená vnoučata.
„Vidíte, že nic nevíte,“ zachroptěl děd vítězoslavně a z převlečníku vytáhl usmolenou láhev rumu.
„Takto se dělá opice,“ lokal zhluboka čtverák. A zanedlouho si i on počínal jako smyslů zbavený.
