valkil / 2. února 2005Seděl jednoho dne Ladík na zápraží a tloukl sobě píšťaličku z vrbové větévky. Najednou před ním zastavil dědeček v bryčce a pravil: „Pojď, Ladíku, povozím tě kol vsi.“ Ladík zahodil klacík a celý rozradostněn vskočil do povozu. Jezdili celé odpoledne, když tu z návsi děd uslyšel obecního slouhu, kterýžto právě počal bubnovati.
„Pojedeme si, Ladíku, poslechnout, co ten bodrý chlapík vytrubuje. Třeba hledají nějakého jinocha, který by jim princeznu ze spárů draka vysvobodil,“ žertoval a už strhl vůz tím směrem.
„Na vědomost se dává, že statkáři Pětivlasovi ztratila se dnes ráno bryčka. Kdo přiveze statkáři onen povoz, či kdo mu jej pomůže vypátrati, obdrží tučnou odměnu v podobě vypasené husičky. Vůz tento poznáte snadno, neboť má pravé zadní kolo včera vyměněno, tudíž září novotou.“
Ladík se naklonil ke kolu a užasle povídá: „Dědečku, to je naše bryčka.“
„Podle toho je vidět, jak málo víš. To není naše bryčka,“ zachechtal se děd a seskočil na zem. „A já nejsem tvůj dědeček,“ dodal, peláše při tom k lesu.
„Ani my ne,“ pravili biřicové svazujíce Ladíkovy ruce konopným provazem.
