Sarpele / 31. října 2004Dědeček zašel za Ladíkem, v očích mu šelmovsky blýskalo. „Ladíku, že nedokážeš stát na jednom uchu, tak jako já?“
„Ale dědečku, copak jste již zapomněl, že podobný žertík jste na mne líčil již mnohokrát? Tuším, že se postavíte na ouško od nádoby,“ opáčil Ladík.
„Tentokráte se ouška u nádoby ani nedotknu,“ jistil děd.
„Pak tedy nevím, jak toho chcete provésti,“ přiznával Ladík.
Na ta slova děd palašem svým máchl, postavil se na ucho, které Ládíkovi tak ruče odťal a smál se na celé kolo. Ládík se smál s ním, i když mu běhal mráz po zádech.
