Wuxia / 15. února 2005„Dědečku, dědečku, do Makotřas přijel divadelní spolek Kuplet, budou prý dávati nějakou pohádku, půjdete s námi?“ volaly děti jako o překot jednoho pátečního odpůldne. „Cha, divadlo. Také jsem svého času pokoušel múzy,“ odvětil děd. A pak, vyštrachav odněkud lidskou lebku, postavil se doprostřed seknice a uchopil ji do natažené pravice, hledě přitom do její tváře. „Být, či nebýt!“ zařval mocně, až se dítka roztřásla. „To je, oč tu běží!“ hřímal, leč dítka jej příliš neposlouchala a jen jako hypnotisována zírala na předmět ve starcově ruce. „Dědečku,“ ozval se Jarouš. „Odkud máte tu... tu l...“ — neodvážil se vysloviti. „Dobrý herec pro rekvizitu i přes hřbitovní zeď skočí, aby mohl potýrati své nitro,“ uzavřel děd a odebral se trpět do hostince.
