Hercoš / 23. února 2005Jednoho večera seděli dědoušek s vnoučátky opět kolem stolu a na zachmuřeném dědově čele mohly děti poznati, že jistojistě vymýšlí nějakou čertovinu, by je před večeří pobavil. „Ladíku,“ nezklamal je děd, „nechtěl by sis tuhle s Lidkou zasoutěžit?“ „I baže, já bych jistě vyhrál,“ usmál se vnuk a již se začal pod stolem nenápadně rozcvičovati. „Inu, soutěž bude taková,“ pravil děd, zatímco paní Rožková na stůl talíře s kaší nosila, „že tobě a Lidce já zavážu oči a kdo takto oslepený první sní svou večeři, vyhrál.“ A již dědeček křepce vyskočil, téměř jako kouzelník dva šátky z kapsy vytáhl a přistoupil k Ladíkovi. Pečlivě mu oči zavázal a ujistil se, že ničeho nevidí. Pak přistoupil k Lidce a s ukazováčkem významně na rty položeným schoval druhý šátek opět do kapsy. „Až řeknu teď, můžete začít jísti,“ pronesl děd, škodolibě se usmívaje. „Nuže, teď.“ A už se jen děti se smíchem dívaly, jak se Ladík sám jediný u stolu kaší cpe, div se nezadáví, rozmazávaje si ji pro svou slepotu po celém obličeji.
