Hercoš / 23. února 2005Vyrazili jednou zase dědeček s vnoučkem Ladíkem do Prahy. Asi v polovině cesty zastavili u zájezdního hostince a Ladík vesele seskočil s vozu, těše se na vychlazenou limonádu. Když pak seděli u stolu, děd se náhle na Ladíka dlouze zahleděl a v očích mu šibalsky blýsklo. „Jestlipak bys na hřbetě ruky sklenici dokázal udržet?“ zeptal se a předvedl ten jednoduchý úkon. Obrátil ruku dlaní dolů ke stolu a na její hřbet položil si sklenici plnou limonády. „I to je jednoduché, dedečku, to by každý dovedl, nejenom já,“ smál se Ladík a již se chápal sklenice, by předvedl svou šikovnost. „Inu, máš pravdu, nic na tom není. Ale jestlipak bys téhož dokázal na obou rukou zároveň?“ „Pročpak ne?“ nastavil Ladík obě ruce dědečkovi. Ten mu na ně opatrně postavil dvě sklenice s limonádou. Ladík je obě držel, hrdě se při tom usmívaje. „Teď by mě jen zajímalo, jak je bez cizí pomoci sundáš...“ zasmál se děd a již jen ve dveřích zoufalému Ladíkovi pokynul a vyrazil ku Praze, vesele si pohvizduje.
