valkil / 1. března 2005Jednoho deštivého dne seděly děti Rožkovy v sednici u stolu a chroustaly nudu. Vtom rozraziv rázně dveře vpadl dovnitř strýček Suchý z Muchoprd.
„Ale no ne, podívejte, děti, koho nám sem vítr zavál,“ utrousil suše děd. A děti už se hrnuly ke strýčkovi, který měl pro ně všeliké dobroty a zábavky. Rojily se okolo něj jak chumel vos chtivých cukru, jen Ladík zůstal všecek zachmuřen u stolu.
„Ladíku, co tam sedíš tak zamračen. Něco jsem ti z Muchoprd donesl,“ zvolal bujaře strýc a s potměšilým pousmáním vytáhl z torny knihu.
„Nový Kája Mařík, s ještě neosahanými stránkami,“ vypískl chlapec a již listoval v oblíbené četbě.
Dědeček pobaveně přihlížel, bafaje z dýmčičky a přemýšlel, co že z Matyáše tentokráte vypadne.
„Ladíku, dám ti hádanku,“ vybafl po chvilce strýc. Chlapec se nezdál být nikterak potěšen. „Když neuhodneš, dáš si dnes k obědu Káju Maříka, když ano, přinesu ti nový díl knihy, který byl právě včera dotištěn.“ Ladík nemoha jinak nakonec přikývl.
„Bude můj syn stále suchý, když skočí do rybníka na návsi?“
„Ano, bude, strýčku, bude,“ vřeštěl Ladík natěšen na nového Maříka. „Je-li váš syn, má stejné příjmení, a tak bude Suchý vždy!“
„Je vidět, že nic nevíš,“ pravil Matyáš Suchý. „Já nemám syna, mám dceru!“ zaburácel.
„Ach tak,“ odtušil děd zklamán muchoprdskou prostotou a poplácal po zádech Ladíka, který se dávil tvrdými ještě neosahanými stránkami.
