wuxia / 15. března 2005Prvého bylo ten den dubna. Děti, vědouce dobře, kdo s nimi u jednoho stolu sedává, byly v pohotovosti již od brzkého rána. Jestliže je dědoušek každý den svými žertíky zas a znovu napaluje, co teprve musí chystat na tento všemi žertéři tolik milený den? Dědeček vstal krátce po sedmé, uvařil si melty a zasedl ku stolu. Děti byly mu patách celý den, kam se vrtl, tam byly. Když viděly, že se jich chce na něco otázati, raději si nacpaly ústa potravinou a předstíraly, že neslyší. K večeru už byly tak napiaty, že je rozrušilo, i když na dvoře zaštěkal jejich Medorek (mělyť za to, že dědovi přibyl na pomoc strýc Suchý). Nejhůře na tom byl Ladík, dědečkův oblíbenec. Všecek se klepal, ani jísti nic celý den nemohl, pouze vody popil a na latrínu co chvíli pílil, neb mu střeva pracovala jako o závod. Leč děd si toho za mák nevšímal a počínal si zcela vážně. Když večer dítka uléhala na pec, ozval se Jarouš: „Dědečku, dnes je apríla, ale vy jste nás žádnou čtveračinou nenapálil, jak je to možné?“ „Opravdu ne?“ otázal se stařík, přihmuřuje čtverácky jedno oko. Teď teprve dítka pochopila.
