strejka / 17. března 2005Tuhlekrát si vyšlapoval dědeček po cestě k rybníku, kde právě Ladík pod dohledem strýčka Suchého z Muchoprd dávivě přežvykoval Káju Maříka coby výsledek další z prohraných sázek. Dědeček k nim zvolna dokráčel a čtverácky zamrkal na strýčka Suchého. Ten mu zamžikal okamžitě nazpět, nikoli však proto, že by snad jen na vteřinku chápal, proč naň děd tak poznenáhlu šilhá, alébrž kvůlivá očnímu tiku. Ladík polkl poslední stránku a s pocitem vítěze se jal oslovit dědečka. Ledva se nadechl, dědeček jej předešel: „Copak’s to jedl, Ladíku?“ „Ále, Káju Maříka mi nechal strýček Suchý z prohrané sázky sníst,“ otřásl se Ladík. „Vsaďme se, Ladíku, žes Káju Maříka nejedl. Nejedl-lis, pojíš druhý díl Káji Maříka. Jedl-lis, pojím já tyto Psohlavce,“ nabídl dědeček již dopředu prohranou sázku a vytáhl zpod kabátu Jiráskův tlustospis. „To Vám přeji tedy dobrou chuť, dědečku,“ zaradoval se Ladík, že konečně a tak snadno zvítězil. Dědeček však jen mlčky otevřel Psohlavce, kde bylo na první stránce ornamentálním písmem napsáno: Školák Kája Mařík I. „Au!“ zavýskl Ladík a tázavě se podíval na strýčka Suchého. Ten však jen mlčky stál a divně se kýval. „Inu Ladíku, strýček Suchý vždy vyměňuje knihám desky, aby mu děti nesnědly jeho oblíbené tituly. Tady máš tedy Školáka Káju Maříka I, kterého ještě dluhuješ sníst pro strýčka Suchého a tu jako zákusek Školáka Káju Maříka II, kterého dluhuješ sníst pro mě,“ vyřkl dědeček nemilosrdný ortel podávaje vnukovi dvě tlusté knihy a bančičku pramenité vody, kterou má pro takovéto příležitosti vždy připravenou. „Ach tak,“ zesmutněl Ladík, zapil vodou Psohlavce a jal se žvýkat Káji Maříky.
