strejka / 29. března 2005Druhdy přiskotačil Ladík k dědečkovi nezvykle s vlastní nabídkou na vypečenou sázku. „Dědečku, vsaďte se, že mě za celý příští týden ni jednou nevyvedete,“ šibalsky se usmívaje naběhl si jak již tolikráte tupoučký vnuk. „Jakpak bych tě nevyvedl, Ladíku. Vždyť ještě neuplynul ani den, abych si tě alespoň jednou nedobral a těch dní, kdy to bylo jen jednou, bych spočítal na prstech jedné ruky a to jsem na pravičce za toho velkého bombardýrování o dva prsty přišel,“ snažil se děd vnukovi rozmluvit pojídání dalšího dílu Káji Maříka, neb nikdy neuznával snadných vítězství. Ladík však trval na svém a děd, byť nikdy neuznával snadných vítězství, k smrti rád sledoval Ladíka dávícího se listy kvalitní literatury a tedy kývl. „Tentokrát jsem Vás zle doběhl, dědečku,“ jásal, výskal a poskakoval ve svém triumfu Ladík. „Nevíte totiž, že celý příští týden budu v muchoprdském špitále na operaci se žaludkem, jejž jsem si nepěkně pokazil tiskařskou černí,“ nadšeným rykotem zpravoval dědečka. Dědeček zbrunátněl, vztekle rozšlapal štokrle, ale to jen aby vnuka ponechal v blažené nevědomosti. Ladík totiž netušil, že v Muchoprdech zavedli tu rakouskou modernu — návštěvní dny. Ve středu bude mít Ladík čerstvě po operaci, tak proč milovaného vnoučka nenavštívit. A starci se zas v oku zlověstně zablýsklo...
