valkil / 14. dubna 2005„Ladíku, skoč do špajzky pro ten hrneček sádla, co maminka z našeho Pašíka vyškvařila,“ děl jednoho rána děd, sedě u stolu a velkým nožem krájeje obrovské krajíce voňavého chleba. „Přichystám ti něco ku svačině do školy.“
Vnuk poslušen každého dědečkova slova, pelášil pro sádlo, i když v duchu hloubal, co sivý stařec za čtveračinu na něj zase chystá. Uchopil hrnec, ale teprve na denním světle se mu vlasy zježily nad tím, co spatřil. Zklamaně vešel do sednice.
„Ale, dědečku, to sádlo je samý tlustý bílý červ. To maminka věru nebude potěšena, že ho musí do chléva Gustovi zanést.“
„Nu což, žádná střívka nemají...“ uchechtl se stařík a už mazal první vrstvu na chleba.
„Ach tak,“ obrátil se žaludek vnoučkovi. Když pak odcházel s vydatnou svačinou v klůcku zabalenou, již čtverák, hubu mastnou, lžícej vytíral poslední zbytky ze dna hrnce.
