wuxia / 27. dubna 2005Skotačil si to ondyno jedno středeční odpůldne Ladík domů, vesel namnoze z toho, čemu se ve škole přiučil. Tak kráva je prý mamička od telátka, vykládal jim pan učitel. A býk je otec, to jsou mi věci. Stále mu však vrtalo hlavou, jinochovi zvídavému, co je vůl. Zřejmě babička, usoudil, neb měl pod čepicí a už se těšil, až to bude dědečkovi vypravovat. I nastojte, my o dědovi a on se šelmovským úsměvem vítá chlapce na zápraží. Nu, to je třeba míti se na pozoru, praví sobě Ladík a vítá se s kmetem zdvořile. „Dobré odpoledne, dědečku.“ „Dobré, chlapče. Však již tě vyčkávám, abych se s tebou stavil. Nuže, oč, že dnes nesníš koblihu, kterou ti mamička ku kávě přistrojila.“ „Mamička ku kávě mi koblihu přistrojila? A já že bych ji nejedl? Hohohó, to není možno,“ furiantsky se naparoval hoch. „Však již se mi sliny sbíhají.“ A s touto idejí vrazil do seknice. A věru, že ano. Hrnéček kávy usmál se na hocha a vedle na talířku kobliha, jen jen se zakousnout. Ladík chutě usmál se na pamlsek a první sousto ve vteřině zmizelo v něm. Při druhém se zarazil, otočil se na děda a otřásaje se odporem, zvolal vyčítavě: „Ale to je, dědečku, to snad je uplácáno z kravího tentononc...,“ dávě lahůdku na zem. „Také třeba,“ odvětil děd, pukaje z dýmky. „Tohle že mi přistrojila mamička?“ volal konsternovaný junák. „Kráva je mamička od telátka, cožpak vám to dnes pan učitel Jebavý netloukl do hlav?“ odtušil děd a vyklepal si popel do kapsy.
