Trisolde / 7. srpna 2005„Dědečku,“ otočil se Ladík jednou po obědě k již již dřímajícímu kmetovi, „pročpak se na lavici stále tak neklidně vrtíte?“
„Inu, dočkej času, chlapče, sám toho brzy poznáš,“ zamumlal staroch zpod šedivé brady.
„A dědečku,“ nedal si Ladík po chvíli pokoj, „proč jste teď tak zprudka na lavici nadkočil?“
„Inu, toho poznáš co nevidět,“ odvětil potutelně děd.
„Dědečku,“ zacpal si najednou vyděšený Ladík nos, „co to tady teď zavanulo?“
„Inu, svěží vítr to nebyl,“ zašklebil se sivý čtverák a významně pohlédl na nedojezený talíř hrachu.
„Ach tak,“ zasípal Ladík, všecek se duse.
