wuxia / 19. ledna 2006Dědeček moc dobře věděl, že jeho vnouček Ladík již několik týdnů prohání káču s mydlářovic Líbou a že ani jí není synek pana Rožka lhostejný. Chodil několik dní jako vyměněný, neboť Ladík pranic nedbal jeho žertíků a i nad těmi nejvypečenějšími čtveračinami mával rukou. Staříkovi ani jíst nechutnalo, vysedával často nad sklénkou truňku v hostinci U dvou hoven a při kmínce přemýšlel, jak by chlapce napálil.
Než jednoho dne na to přišel: bylo takhle při neděli po obědě, Rožkovi měli jako vždy, když do vesnice zavítal rasík, dobrou pečínku. Dědeček pokuřoval dýmku a díval se šelmovsky na Ladíka, který si mazal káču kalafůnou. „Půjdeš si dnes opět hrát se svou novou kamarádkou Líbou?“ zeptal se po chvíli hocha. Ladík drobátko se zapýřil, ale pak hrdě pokývl na souhlas a přidal na síle, až se káča blýskala jako dědečkova lysina, když si ji pro parádu kůží od salámu naleští. „Nu tak to si pospěš, včera jsem ji viděl, jak uhání k lesu s Joskou z pazderny,“ prohodil jakoby mezi řečí kmet. Ozvala se rána – to Ladíkovi vypadla z ruky káča. „S... s... s... Joskou? S tím nemytým živlem?“ zavřískal vnouček. „Nesuď, co neznáš. Joska třebas páchne jako hadr od nádobí, ale srdéčko může mít ryzí. Chudoba cti netratí a ani my nejsme žádní bohatci,“ zafilozofoval děd jadrně. „Na to kašlu,“ zavyl Ladík. „Člověk tady leští káču jak pominutý a ta nevděčná dorota si pak... Joska!!!“ zakřičel a mrštiv hračkou vyběhl z chalupy.
Stařík se po dobře vykonané práci odměnil rumem a ulehl na kanape. Z mrákotného zamyšlení ho vytrhl až křik jeho snachy: „Dědečku, vstávejte, Ladík se málem utopil v rybníce, sám tam vskočil, hoch nešťastný. Ještě že ho Joska z pazderny vytáhl, zlatý chlapec,“ bědovala živitelka. „Holota zpovykaná,“ zamumlal dědoušek a pokračoval v siestě.
