vimrdalgol / 1. března 2006Jednoho dne muselo to přijít. Ladík – dnes vlastně již dospělý Laďa – seděl u dědouškova smrtelného lože. Dědoušek se vážně zadíval do smutné tváře vnukovy a pravil: „Laďo, zdalipak jsi připraven nésti dále mou pochodeň? Myslím, že jsem tě toho dosti naučil.“
Laďova tvář se rozjasnila. Věděl, že není zrovna vhodná chvíle pochlubit se šprýmem, který dlouhou dobu promýšlel a o kterém věděl, že si s ním ani sivý čtverák neporadí. Avšak dědoušek znenadání ulehl a nebyla již k tomu příležitost. Teď ho však dědoušek přímo vyzval, ať předvede co umí. Konečně měl Laďa příležitost vymanit se z věčného prokletí oběti dědečkových šprýmů.
„Zdalipak víš, dědoušku,“ začal Laďa. V té chvíli se dědoušek potutelně usmál a s odcházejícím vědomím si liboval nad svým posledním, přesně načasovaným šprýmem.
„Ach tak,“ vydechl ohromený Laďa a zoufale zaštkal. Nebyl to však žal nad dědouškovou smrtí.
