Přebral / 19. března 2006Když už se dědečkovy dny nachýlily, dal sobě zavolati svého vnoučka Ladíka a řekl mu:
„Ladíku, už jsem se rozmyslil, kde budu asi chtít být pohřben...“
„Dědečku, nemluvte tak!“ natahoval moldánky Ladík.
„I budu tak mluviti, Ladíku, jsem už stár jak ten kůň Modrák z poučného příběhu z Vilímkova Malého čtenáře, a brzy zemru, tak tomu na světě chodí. Tebe bych jen rád poprosil, zda bys mi každého roku na prvního máje nosil na můj skrovný rov na černovickém hřbitůvku, kde patrně nechám se pohřbít, kytici květů.“
„Budu, budu. Slibuji ti to na svůj život, laskavý kmete!“ pravil Ladík a tisknul dědovi vrásčitou ruku.
Když Ladík odešel, dal si sivý čtverák zavolati staršího Karlíka, jenž pomalu přebíral hospodářství, a dlouho si něco šuškali.
Od toho roku dědeček spokojeně odpočívá na kostelním hřbitově ve Středoklukách, zatímco o májové noci, kdy je v kraji nejvíce veselo a chlapci a děvčata besedují kolem ohňů, bloudívá po černovickém hřbitůvku zhroucená postava s kyticí květů a nasupeně štká.
