Přebral / 9. ledna 2007„Zdalipak jsem se s tebou, Ladíku, už sázel, zda dovedu vyfouknouti kouř z dýmky uchem?“ otázal se jednoho večera sivý čtverák vnoučka.
„Sázel, dědečku, mnohokráte. Vždy vyfouknete kouř uchem od hrnku či jinou podobnou pomůckou,“ obrátil otráveně oči v sloup Ladík.
„I kdepak! I sám od sebe dokážu tímto vlastním uchem kouř z dýmky vydechnouti!“ chlubil se stařík a ukazoval si na ušní boltec.
„Není možná.“
„Věru, věř, že je, Ladíku. Nevěříš-li, předvedu ti to!“ smál se dědeček.
Ladík se zamyslel!
„Dobrá! Ale žertík tento musíme uspořádati v prázdné místnosti se dvěma svědky, které sám vyberu. A nebude tam zejména žádných hrnců, hrnků, babského ucha ani ucha Jidášova, mucholapek, z nichž bys konce odříznul, sádry ani vosku na odlévání umělých uší...“
„Jistě, jistě, ten pokoj může být zcela prázdný, jak chceš,“ plácal se dědeček smíchy do kolen.
„...a nesmí tam být ani zvláště ostrá břitva a zrcátko!“ dodal ještě Ladík zamyšleně a již brzy se vydali s dědečkem, Frantíkem a Lidkou do komory za tímto účelem dočasně vyklizené.
„Teď se dívej, Ladíku!“ pravil sivý čtverák, řádně si nakouřil pěnovku jak v té Nerudově prostonárodní povídce, nadechl se a – vypustil kouř vlastním uchem!
„Sivý ctvelát opjet vyhlál!!!“ zaradoval se pětiletý Frantík.
„Jak je to možné, dědečku?“ nebyl Ladík takřka schopen slova.
„Inu, kouř jsem vypustil trubicí, která je pojmenována po panu Eustachovi a spojuje vnitřní ucho s nosohltanem, chlapče.“
„Jakživ jsem neslyšel, že by bylo v lidských možnostech touto cestou kouř vypouštěti!“
„Budeš-li jako já, až budeš velký, šňupat brazilský tabák říznutý strouhaným mýdlem s jelenem a černým pepřem, také to jistě jednou dokážeš!“ smál se dědeček na celé kolo a v očních důlcích dělaly se mu rozverné bublinky.
