Dadel / 14. ledna 2007Bylo nedělní poledne, a u Rožků právě dojídali slavnostního oběda. Dědeček si právě párátkem vyškraboval zbytky telecího z umělého chrupu, když tu ho napadl žertík. Nalil si sklenici piva až po okraj, vhodil dovnitř párátko a zvolal: „Děti, pojďte ku mě! Věříte-li, že tuto sklenici piva vypiji, a přec to pivo v ní zůstane?“
Vnoučata se váhavě trousila ku stolu, a Ladík nedůvěřivě pronesl: „Na nás si nepřijdete, vy vypijete tu sklenici pouze do půlky, dědečku, viďte?“
„Ach nikoli,“ opáčil děd, „vypiji sklenici až do dna, a to pivo v ní přec zůstane.“
„Vždycky zůstane pár kapek na dně a na stěnách sklenice. Na tohle vám neskočíme, dříve jste míval chytřejší žertíky,“ prohlásil otráveně Ladík a chystal se k odchodu.
„Ale kdeže, vůbec ho neubyde. Vypiji až do dna sklenici piva, a to pivo v ní zůstane, a bude ho tam stejné množství jako na začátku!“
„Opravdu, dědečku?“ podivil se Ladík.
„Je to tak, dívejte se,“ prohlásil kmet a zdvihl sklenici.
Všechna vnoučata se srotila okolo stolu dychtiva tento zázrak spatřiti. Samou zvědavostí svítila jim očka.
Děd pomalu vypil celou sklenici, poté sáhl dovniř, a vytáhl párátko. „Vidíte, pivo jsem vypil, a přec tam topivo zůstalo. U nás topíme v kamnech dřevem, a toto párátko je ze dřeva, jest tedy topivem,“ šibalsky se usmíval děd pod vousy, ze kterých mu odkapávaly zbytky pěny.
„Ach takhle!“ smál se Ladík a ostatní vnoučata s ním.
