„Ach, to je škoda, že u nás v Makotřasích není také ochotnické divadlo,“ povzdychl si jednoho večera Ladík, když se vracel s dědečkem z procházky podél humen, „vyprávěla mi teta Anežka z moravského
Ořechova, že u nich hrají ochotníci samé veselé kousky. Prý se jí zvláště líbil
Veselý nebožtík.“
„I co to povídáš, kluku!“ zasmál se dědeček, „v Makotřasích, že by nebyl k vidění Veselý nebožtík? Zrovna dnes večer ho můžeš spatřiti v domku č.p. 30. Už se tam na něj sjela pestrá společnost!“
„Opravdu, dědečku?“
„Na mou duši, přeci bych ti nelhal!“
Toho večera neměl pan Veselý z č.p. 30 dobrou náladu. Jeho starého otce před dvěma dny na poli přejel pluh tažený splašeným býkem a těžce ho znetvořil. Ubožák brzy dodýchal a celá rodina se teď sjela, aby se s ním u rakve rozloučila. Nikdo nezůstal nepohnut, už pro strašné znetvoření, které na jeho laskavém obličeji vykonala radlice.
Tu si náhle povšiml malého hocha s kornoutem plným cukrlat, kterak se plete smutečním hostům pod nohama.
„Copak tu děláš, chlapče, ke komupak ty patříš?“
„Prosím, já jsem Rožek Ladislav, pantáto.“
„A kde ses tu vzal,“ pousmál se hořce pan Veselý, „vždyť ty nepatříš k nám do rodiny...?“
„Nikoli,“ oplatil mu úsměv Ladík, „přišel jsem se sem jen podívat na Nebožtíka. Prý je to velice šprýmovné.“
Pan Veselý se chopil hole.
