Přebral / 8. července 2007„Dědečku, dědečku, vyprávějte nám, prosím, nějaký strašidelný příběh!“ škemrala vnoučata jednoho večera o přástkách.
„Strašidelný, říkáte? Vždyť nebudete spát,“ na oko se čertil dědeček, „co takhle raději nějaký žertík?“
„Ne, ne, strašidelný příběh, dědečku!“ dotírala na kmeta dále drobotina.
Dědeček se usmál, utlumil světélko v petrolejce, zabořil se hlouběji do křesla a ponurým hlasem začal vyprávět...
„Tak dobře tedy. Povím vám jeden velmi strašidelný příběh. Není vymyšlený, stalo se to mně samému a ještě dnes mne jímá úzkost, když si na události oné noci vzpomenu...“
Vnoučata ztichla a bedlivě naslouchala. Malá, obzvláště bojácná Lidka už dokonce začínala natahovat moldánky.
„...stalo se to jedné sychravé noci o dušičkách. Byl jsem navštívit hrob svého otce v Lounech a protože kvůli vyšinutí na trati neměl dlouho jet žádný vlak a já spěchal zpátky do Makotřas, musel jsem zajít do zájezdního hostince a najmout si kočár. Naštěstí jsem se tam setkal ještě s několika lidmi – váženým pražským právníkem, významnou operní zpěvačkou a poslancem zemského sněmu, takže jsme se mohli složit a najmout si ten nejlepší a nejrychlejší kočár.
A jak ten rychle jel! Hnali jsme se kupředu po silnici, ztemnělými vesnicemi i černými lesy, pořád dál a dál! Zanedlouho nás dostihla ukrutná bouřka, která se přihnala od západu, ani nebylo v té tmě vidět, kudy jedeme a v rachotu hromů člověk ani vlastního slova neslyšel. Říkal jsem si, že bychom měli zastavit, ale ať jsem volal na kočího, jak jsem chtěl, neodpovídal a dál hnal spřežení tím božím dopuštěním!“
„Nebyl ten kočí upír, dědečku?“ nevydržel napětí Ladík.
„Nebyl, a nepřerušuj mne,“ zamračil se sivý čtverák, „tedy, kde jsem to skončil. Ano, kočár. Kočár se hnal pořád dopředu a ne a ne zastavit. Ujeli jsme dobrých dvacet mil, ale ten muž nedopřál koním ani chvíle oddechu. Kdokoli by se pokusil vystoupit z vozu, zle by se v té rychlosti potloukl!“
„Pak byl kočí dozajista nějaký surový loupežník!“ napadlo Ladíka.
„Ne, nebyl. Byl to obyčejný kočí a byl to obyčejný kočár,“ utrhl se na vnuka dědeček, „ale jel pořád dál a dál a nechtěl zastavit!“
„Že by kočí za jízdy zemřel a neovladatelní koně vás chtěli strhnout do nějaké rokle?“ napadlo ještě Ladíka.
„Ne, po mnoha a mnoha hodinách jsme dojeli do Makotřas.“
„To ale vůbec není strašidelné!“ tvářil se kysele Ladík.
„Milý hochu,“ povzdechl si sivý čtverák, „až ti bude sedmdesát jako mně, budeš se bát zcela jiných věcí, než dnes!“
Na ta slova se zvedl z křesla a odšoural se na dvorek, jako toho večera již poněkolikáté.
