stillborn / 9. července 2007Ondyno přišel Ladík ze školy dříve než obvykle. Vesele se prosmýkl brankou a spatřil dědečka, jak zachází do kůlničky na nářadí. „Dědečku, dědečku,“ volal na dálku Ladík. „Dejte mi nějakou hádanku, prosím. Paní učitelka dnes vůbec nepřišla do školy, nikomu nic neřekla a narychlo povolaný suplent Vávra nám pramálo potrápil závity.“ „Jdi si po svých,“ odsekl nezvykle chladně děd a kvapně se vydal do seknice. Usedl do křesla, rozkýval jej a zahleděl se do kouta, jako by tam bylo bůhvíco zajímavého. Rozjívený Ladík nic nedbal dědečkovi nechuti k hrátkám a nepřestal naléhat: „Prosím, prosím, dědečku, alespoň nějakou krátkou. Vždyť to pro vás nic není.“ Poskakoval a tahal viditelně znaveného kmeta za rukáv. Jako by do prázdna pak dědeček zašeptal: „Je možné, aby se na člověka takhle dívala a přitom nic?“ Ladík byl poměrně zaražen touto hádankou a stěží hledal odpověď. Děd vstal, podíval se skrz vnuka a zaburácel, až chlapec vyjekl: „Je možné, aby se dospělý člověk vešel do příručního kufru?“ „Není, není!“ pálil bez přípravy Ladík v nadšeném očekávání, že mu dědeček předvede nějaký artistický kousek. Dědeček jen zasyčel: „Je to možné! Všechno je možné!“ a odešel ušlapat čerstvě zrytý záhon. „To byla ale divná hádanka, dědečku,“ zakňoural si, už jen pro sebe, zklamaný chlapec.
