stillborn / 11. července 2007Jednoho parného červencového odpoledne posedával Ladík znuděně vedle dědečka před domkem na lavici. Bylo dusno, venku se nepohlo ani stéblo trávy a na dědečka zvolna přicházela dřímota. Chlapec těkal pohledem a snažil se najít nějaké zabavení, které by mu ukrátilo čas a zároveň v něm vynikl ať už jako malý myslitel či zdatný sportovec. Tu si všiml, že na dědečkově tváři lezou tu tři mouchy, tu čtyři, nezřídka i pět. Přestože dědeček byl již ke stáru trochu nemotorný a na čistotu těla už nedbal tolik co dříve, pravý muší ráj u Rožků nastal, až co si soused Kudrna pořídil párek tuze nečistých vepřů. I Ladík se měl co ohánět, aby jeho mladická tvářička nevypadala jak z fotografií vychrtlých černoušků, co je ve městě vystavoval věhlasný cestovatel Emil Holub po návratu ze svých výprav na černý kontinent. Ladík zbystřil, vyskočil z lavice a spustil: „Dědečku, pojďme se vsadit, že na vaší tváři ulovím více much něž vy na mé.“ Chladně kalkuloval chlapec s faktem, že dětská tvářička je menší než dospělá a sedá na ní tedy méně much, že se mu mouchy nezapletou do vousů, že tolik nepáchne a je pro ně menším lákadlem, navíc je rychlejší, lépe vidí a tak už k vítězství chybí jen starcův lehkovážný souhlas. „Inu, Ladíku, jen lov, jen lov,“ stručně zdvihl hozenou rukavici dědeček. V oku se mu zablýsklo. Jen to dořekl, Ladík hbitě máchl rukou, jen lehce se otřel o dědovu tvář a s vítězoslavným pohledem třímal ve dlani hned čtyři bzučilky. V tu ránu mu však došlo, jakou past na sebe vykopal a už už se kryl prose: „Ale nedávejte mi facku, dědečku, to ne, prosím.“ „Inu, to víš, že ti facku nedám, Ladíku,“ odtušil dědeček. Chlapec se uklidnil, přestal se třást a mouchy naň pomalu začaly opět sedat. Tu dědeček vstal, z kůlničky přinesl širokou lopatu, co jí na zimu skládají uhlí, a zeširoka se rozpřáhl. A Ladík rázem pochopil, že tuto sázku nevyhraje, ani kdyby dědeček trefil méně much než on.
