stillborn / 12. července 2007Sotva v seknici Ladík odložil školní brašnu, už k němu chvátal dědeček s talířem náramně nazdobené krmě. „Jéé, dědečku, ovocné knedlíky. S tvarohem, máslem. Ó, vy víte jak na mě,“ rozpýval se nad vonící dobrotou chlapec a zakrojil. „Borůvkové,“ slastně vydechl a jal se do sebe soukat jedno chutné sousto za druhým. Jen vylízal talíř, hnes začal dedečka poňoukat: „Víte dědečku, co zmizela paní učitelka a dochází k nám ten přitroublý suplent Vávra, jsem ze školy otrávený. Všechny mé oblíbené předměty zvládám lépe než on a ty ostatní, no, můžeme se v nich rovnat.“ „Inu, tak si pojďme pocvičit třeba botaniku, Ladíku. Já budu říkat vlastnosti rostlin a ty budeš hádat, které to jsou,“ pokračoval v potěše vnuka stařík. „Ano, ano, výborně. Jen povídejte.“ „Rostlina, co myslím, má zelené listy,“ začal ze široka dědeček. „Ale dědečku, to mají všechny. Dál, říkejte dál,“ nedočkavě se tetelil Ladík a nadšeně očekával další indicii. „Rostlina, co myslím, má tmavé modrofialové plody,“ přiblížil děd. „Borůvka, borůvka,“ vykřikoval Ladík a hlásil se poskakuje, jako by zapomněl že už nesedí ve školní lavici. „Borůvka obecná, Vaccinium myrtillus, hustě rozvětvený keřík s narůžovělými květy a černomodrými bobulovitými plody. Daří se jí na půdě světlých lesů severní a střední Evropy, v severní Asii a Severní Americe. Roste od nížiny až do alpinského pásma,“ sypal ze sebe zanedbávaný premiant, až se mu hrdélko počalo svírat. „Vždyť jsem ji měl k obědu. To byla ale tuze jednoduchá hádanka. Myslete si další rostlinu, dědečku,“ zasípal Ladík. Jak překotně mluvil, začaly se mu v koutcích úst tvořit malé váčky bílé pěny. Dědeček chvíli jen mlčel a sledoval měnící se výraz chlapcovy tváře. „Inu, není to borůvka a hádat další rostliny, myslím, nebude třeba,“ odtušil čtverák, zapálil si čibuk a nehnutě hleděl na vnuka. Po místnosti se náhle rozlétly zvláštní květiny. Čtyři listy proti sobě a uprostřed mrká zlověstné starcovo oko. Stěny se rozvlnily a podlaha začala pod zmateným chlapcem mizet. Skácel se jak podťatý a zmítaly jím křeče. „Ach, nikoli Vaccinium myrtillus, ale Paris quadrifolia,“ konečně uhodlo chroptící dítko. Ano, Ladíkovi právě došlo, že byť uhodl další dědečkovu hádanku, má z toho jen pramalou radost.
