danielsoft / 22. října 2007„Víš, Lidko, nulou nelze dělit,“ uslyšel děd Ladíkův hlas ze světnice. Přispěchal tam a uzřel děti, kterak se učí matematiku. Přišel k nim blíže a usmál se.
„Dělit nulou? Víš-li pak, Ladíku, že i toho lze docíliti?“
„A jakpak, dědečku?“ otázal se vnouček.
„Počkej chvíli“ – stařík na chvíli vyšel z pokoje a vrátil se s malým klacíkem. „Lidko, vezmi tento klacík, každý konec do jedné ruky.“
Vnučka poslechla svého dědečka.
„Nyní mi, Ladíku, půjč svoji ruku,“ pobídl kmet hocha.
Ladík ruku natáhl, děd-čtverák ji vzal do své a klacík s ní přesekl: „Vidíš, Ladíku, že dělit lze.“
„Dělit... ano,“ nechápal Ladík, „ale co byla ta nula?“
„Kdo, chlapče, kdo?“ usmál se kmet vida, jak Ladík v obličeji rudne.
