Halub / 14. ledna 2008Jednoho dne přišel již dospělý Ladík na vejminek za dědečkem. Seděli u stolu, pili meltu a vzpomínali na staré časy v Makotřasech a na kousky, které dědeček Ladíkovi prováděl.
Děd si zrovinka začal stěžovati, že je již starý a oči, uši ani nohy už mu příliš neslouží a že dokonce ani jeho rozum už není tak ostrý, jako když byl jeho vnuk dítětem.
„Dědečku,“ povídá najednou s šibalským úsměvem Ladík, „vsadím se, že se vám i dnes podaří mě obelhat.“
„Jakže? Ty jedna drzá žouželi!“ zakřičel děd vysokým stařeckým hlasem, vymrštil ze své židle a uchopil do ruky berlu. „Co si to dovoluješ?“ „Pamatuj si: ať jsem dělal sebevypečenější kousky, ani jednou jsem přitom nezalhal!“ Při těchto slovech se jal nasupeně obcházet po obvodu místnosti a doprovázel svá slova rytmickým ťukáním berly.
„Vidíte, dědečku,“ děl se smíchem Ladík, když stařec po několika minutách opět znaveně usedl. „a přece jste dnes hned několikrát obelhal mě i celou světničku.“
„Ach tak,“ zaúpěl děd, zkroucený bolestí, již v jeho stářím zchatrnělých údech vyvolal onen příliš rázný a nenadálý pohyb.
