Přebral / 24. ledna 2008Toho večera rozprávěl děd s vnoučky o zeměpise a obyčejích dalekých zemí.
„Že ne všude nosí dárky Ježíšek, o tom jsem vám jistě už vyprávěl a mohly jste tím pana učitele při hodinách geografie a vlastizpytu udivovat,“ usmál se dědoušek, „ale myslím, že jsem vám ještě neříkal, jak bývají ve Spojených státech malé děti za své mléčné zoubky obdarovávány?“
„Neříkal, jak?“ zajímala se malá Lidka, která měla viklavých mléčných zoubků věru na rozdávání.
„Inu, to je tak. V Americe, vypadne-li děťátku mléčný zub, uloží si ho v noci pod polštář a když se ráno probudí, najde místo něj drahý peníz! A zdalipak víte, kdo mu ho tam dává a zoubky sbírá?“
„Ne, nevíme,“ popoháněl děda nedočkavý Ladík.
„Inu, přeci víla Zubnička!“ usmál se dědoušek.
„A proč ta víla nechodí i u nás?“ otázal se kolozubý Toník.
„Inu, třeba dnes v noci přijde,“ mrkl na něj dědoušek spiklenecky, „avšak to byste museli mít zoubky nachystané...“
„Jen aby,“ ušklíbl se Ladík potichu pod vousy, „kdo ví, zda víla Zubnička přijde!“, ale nedalo mu to a hned se jal jedním ze svých nejvolnějších mléčných zoubků viklat, aby byl ještě do večera venku.
V noci celý statek spí, nikdo ani nedutá. Děti čekají s mléčným zoubkem pod peřinou, ukáže-li se víla či neukáže. Postupně usínají, jen malý rozumbrada Ladík spí zlehka, jako ten princ s ježčí kůží pod zády, připraven přistihnout vílu při činu a přijít celé věci na kloub.
Tu se otevírají dveře a vysoká postava v dlouhé krajkové noční košili se plíží k Ladíkově postýlce:
„Takhle dědeček nevypadá!“ pomyslí si Ladík nejistě, „že by přeci jen na světě bylo víly Zubničky?“
Tu však noc rozčísne hlasitý řev:
„ROŽEK!!! CO SE TU VÁLÍTE V POSTELI? VSTÁVAT!!! HNED!!! A DÍVEJTE SE MI DO OČÍ, KDYŽ S VÁMA MLUVIM, CHLAPE!!!“
Zmatený Ladík není schopen odporu.
„TAKHLE VYPADÁ UKLIZENÝ POKOJ? TO BY VÁS NA VOJNĚ HNALI, ROŽEK!!! VSTÁVAT, TO PRÁDLO BUDE DO DVOU MINUT SROVNANÝ DO KOMÍNKŮ, NEBO DOSTANETE KARCER, ROŽEK!!! VY MĚ JEŠTĚ NEZNÁTE, ALE AŽ MĚ POZNÁTE, TAK... NO TAK, NEULEJVÁM SE, MAKÁM, MAKÁM!!! KDE MÁTE KARTÁČEK NA ZUBY, ROŽEK? TA PODLAHA SE BUDE BLEJSKAT!!! A AŽ BUDETE HOTOVEJ S PODLAHOU, HYBAJ NA RAJÓNY!!! JÁ Z VÁS, ROŽEK, TO ULEJVÁCTVÍ DOSTANU!!!“
„JEDU, JEDU!!! TAK CO, HOTOVO? ZA MINUTU NÁSTUP V PLNÝ POLNÍ NA DVORKU!!! A KLIKUJEME, ROŽEK, KLIKUJEME!!! KDYBY PŘIŠEL CÍSAŘPÁN A VIDĚL VÁS TU TAKHLE SE FLÁKAT ROŽEK, VÍTE, CO BY CÍSAŘPÁN ŘEK?!!! DRŽTE HUBU, ROŽEK, NA NIC SEM SE VÁS NEPTAL!!! ŘEK BY, CO SE MI TO TU FLÁKÁ ZA ŠVAJNHUNDA, POŠLETE HO NA DESET LET DO BOSNY ČISTIT LATRÍNY, TAM HO NAUČEJ!!! TO BY ŘEK, ROŽEK, MAKÁM!!!“
Ladíkovo utrpení ne a ne skončit. Až někdy ke svítání ho podivná víla propustila a chlapec se odpotácel do postýlky, kde si tiše poplakal a usnul, jen aby ho za půl hodiny vzbudila maminka:
„Vstávej, Ladíku, je čas jít do školy!“
Chlapec se vymotal z propoceného lože, sáhl pod polštář zjistil, že jeho zoubek bez náhrady zmizel a plouživým krokem, s kruhy pod očima většíma, než jaké mívá opilec hrobník, došel do sednice.
Tam už seděly kolem stolu ostatní děti, chlubily se, jaký hezký peníz dostaly od víly Zubničky a s dědem a vysokým pánem ostře řezaných rysů, který se tu stavil návštěvou, žertovaly.
„Ladíku! Co tak koukáš, pozdrav hosta!“ usmál se dědeček, „přijel za mnou můj dobrý přítel z vojny, poručík Dub od infanterie!“
„Brýtro...“ zamumlal Ladík.
„POHOV!“ přátelsky mu pokynul Dub.
„Žádná víla Zubnička nepřišla...“ vyčítavě pípnul chlapec.
„Mluv nahlas, ty malý kuňkale, neslyším tě dobře,“ zachmuřil se děd.
„ŽE ŽÁDNÁ ZUBNIČKA NEPŘIŠLA!!! JENOM NĚJAKÝ ZLÝ CHLAP!!!“ rozbulel se Ladík.
„Aha, tak teď teprve ti rozumím!“ smál se děd, až se do kolen plácal, „to máš z toho, že tak kuňkáš! Myslel jsem celou dobu, že jsi prve toužil po návštěvě víly Zupničky!“
„Ach tak!“
„A radím ti, abys o panu Dubovi laskavěji mluvil, od příštího týdne bude u vás ve škole řídícím učitelem,“ dodal dědeček smířlivě.
