Přebral / 3. února 2008„Ladíku, doprovodil bys, prosím, dědečka na procházku do lesa?“ zeptala se jednoho rána maminka Rožková svého synka.
„Raději ne, večer přijdou Toník s Gretkou a nerad bych je promeškal,“ vymlouval se Ladík, kterému se sice na letním bytě vprostřed šumavských hvozdů líbilo, ale jemuž byla představa, že doprovází poťouchlého kmeta na jeho dlouhých vycházkách po lesích, samozřejmě z duše protivna.
„Nechceš-li, půjdeš stejně,“ pokrčila maminka rameny, „dědeček je už stár a kdyby se mu něco daleko od lidí přihodilo, je mu třeba míti při ruce někoho, kdo může zajít pro pomoc!“
„Podívej se, Ladíku, jak zde ta liščata vyvádějí,“ šeptal radostně stařík, když se s vnoučkem krčili za trnkovým keřem a dívali se na veselé pozdvižení u nedaleké nory, kde se tři malá liščí mláďata rošťácky přetahovala o srnčí hnát, „jsi-li rád, že jsi se mnou nakonec šel?“
„Jistě, dědečku,“ odvětil Ladík úsečně a přemýšlel, co asi tak bez něj provádějí místní uličníci Toník s Gretkou, s nimiž se již leckteré dobrodružné loupežné výpravy na cizí účastnil – ať už to bylo do zahrady zamračeného starého Seppa nebo na bramborové políčko sedláka Potužáka. Bujnost liščí mu ty chvíle jen připomněla a činila ho neklidným.
„Tak ani liščata se ti nelíbí?“ zachmuřil se děd, „pak tedy pojď, zavedu tě na jedno tajné místo, které je tuze zajímavé a nikdo o něm snad dosud ani neví!“
A jen co to dořekl, vydali se strmou stezkou kolem liščího doupěte kamsi nahoru v místa, kde strmý skalnatý svah přecházel v náhorní planinu. Vítr již vál tu o něco studenější, pahýly křivých stromů házely divné stíny jako z pochmurných báchorek pošumavských a vysoký temný les vpravdě ještě nestihl zapřít svého pohanského ducha. Pod nohami děda a jeho vnuka co chvíli z nerovné půdy vyskočily bublinky dávající nenápadně najevo, že místa ta jsou podmáčena.
„A jsme tady!“ hlasitě vydechoval stařík, „na tom zajímavém místě!“
„Co je tu k vidění?“ ušklíbl se Ladík, „jen ohavný prales, bez ladu a skladu se tu větve válejí! A jsou tu muchničky, dědečku.“
„Inu, pojď ještě kousek kupředu a hned uvidíš, tam je to převelice zajímavé – já si tu zatím trochu odpočinu,“ otřel si ten čelo kapesníkem a usedl na trouchnivý kmen.
Ladík pokrčil rameny a naplněn přesvědčením, že podrobí-li se rychle a bez odmlouvání starcovým rozmarům, stihne se snad ještě vrátit domů před soumrakem, učinil tři kroky po rovné, travou a mechem porostlé půdě na druhou stranu nevelké lesní holiny.
Však co to? Zrada? Ladíkovy nohy náhle klesají hlouběji, v půdě to čvachtá a srká, rezavá voda vzhůru vyráží a nešťastný chlapec je již brzy v mokřadu po kolena – co po kolena, po pás, ba co dím, po pás, dokonce už po krk pohroužen!
„Dědečku! Co je tohle za zajímavé místo?!! Vždyť je to bažina.“ kňouravě sténá Ladík.
„Nikoli bažina, nýbrž slať. A zajímavá je tuze, však vidíš, jak tebe samotného rychle zajala!“ směje se děd.
„Ach tak. Pojďte mi zase ven pomoci!“ škemrá Ladíkova hlava.
„Neboj se, vnoučku,“ souhlasil děd, „dolů do vsi sejdu a sousedy svolám na pomoc. Dobře, že jsme se ve dvou do lesů vypravili!“
Pak se zamyslel a než nadobro zmizel v mlází, dodal:
„A pospíším-li si, možná tě najdeme dříve než ta bujná liščata!“
