Přebral / 26. února 2008„To jsou mi novoty!“ bručel si jednou dědoušek pod vousy, jen co přišel domů ze své pravidelné odpolední procházky.
„Jaképak novoty, dědečku?“ zajímaly se hned děti a nejvíc z nich samozřejmě nepoučitelný hoch Ladík.
„Inu – takové! Co bych vám to říkal, stejně byste tomu správně nerozuměly!“ mávl stařeček rukou, ale když viděl, že tím malé zvědavce jen tak neuspokojí, usedl ztěžka za stůl, pokrčil rameny a dodal:
„Zkrátka, šel jsem dnes přes Středokluky, kolem požární nádrže u potoka, a představte si – je tam dole hospoda s obsluhou nahoře bez!“
Změřil si pohledem nechápavé dětské tváře, znovu pokrčil rameny a usmál se:
„Vidíte, že tomu nerozumíte, jste ještě moc malí. A dobře tomu tak! A teď mi dejte odpočinout, jdu poobědvat maminčin chutný oukrop.“
Děti se zaraženě odloudaly na dvorek, kde se brzy zabavily s psíkem a na dědečkův zážitek rázem zapomněly. Jen zvědavý Ladík, který byl toho dne v domě nejstarší, měl jisté tušení, ale věděl, že se nesmí prozradit, jinak by ho maminka nikam nepustila.
Vzal tedy z police malovaný džbánek, vešel s ním do kuchyně, kde se jeho maminka trápila nad kotlem oukropu pro dědův nenasytný žaludek, a zeptal se:
„Maminko, mohl bych zajít tatínkovi pro pivo, než se vrátí ze zaměstnání?“
Maminka si synka změřila podezřívavým pohledem, neboť věru nikdy dosud nebyl tak ochotným pomocníkem v domácnosti, ale nakonec se usmála:
„Dobrá, jsem ráda, že mi chceš pomoci. Ale až přijdeš, sama si ověřím, zda jsi piva neupil a nebo ho neředil!“
„Ale kdež, maminko, toho bych neudělal! Tak já už běžím do Středokluk!“
„Do Středokluk? Proč ne ke Kalendům...?“ zarazila se maminka, ale hocha již v kuchyni nebylo.
Dlouhá a prašná je cesta z Makotřas do Středokluk, kdo tam někdy byl, ten to dobře ví. Toho dne navíc sluníčko pálilo, jako by měl přijít soudný den a vozkové projíždějící kolem malého Ladíka na něj navíc hrubě pokřikovali, jen co zahlédli jeho džbánek, zdali by jim také pivo nepřinesl.
Ale hoch všechny útrapy vydržel, nekalá pomyšlení ho hnala kupředu, dokonce si cestu podél potoka a přes pole trochu zkrátil, a brzy už stál na prahu hospůdky u požární nádrže. Trochu se bál, aby ještě měli otevřeno, ale naštěstí bylo uvnitř veselo – středoklučtí sedláci popíjeli rezavý mok a za pípou stál rozložitý hospodský v umatlané košili, levou rukou ubíjel plácačkou drzé mouchy a pravou čepoval jedno pivo za druhým.
„Dobrý den!“ osmělil se Ladík, „načepoval byste mi pivo?“
„Tobě nebo tvému tatínkovi?“ pokrčil spiklenecky obočí hostinský.
„Tatínkovi, samozřejmě,“ vyhrkl Ladík, podal tomu dobrému muži peníze a zatímco ten roztáčel kohouty optal se:
„To jste tu sám na všechnu tu obsluhu?“
„Sám,“ odvětil hostinský nerudně, „žena mi tu loni pomáhala, ale letos v zimě vzal si ji Pán Bůh k sobě.“
„To je mi tuze líto,“ pípl Ladík, vzal si od něj plný džbán, zaplatil a zmateně vyšel zase ven a zamířil zpět do Makotřas, teď už raději po silnici, přes kopeček kolem domkářských stavení se zahrádkami.
Věru, horko bylo strašlivé, a cesta zpět do Makotřas s plným džbánkem, ze kterého ani ulít nemohl, aby si maminka nemyslela, že upíjel, byla mu pravou Kalvárií.
Jen, co prošel brankou na dvorek, neudržel se a hned vykřikl k ostatním dětem:
„Dědeček nám lhal, byl jsem ve Středoklukách, ale dole v hospodě tam žádná obsluha nahoře bez není!“
To si ale naběhl, hned se z okna vyklonil brunátný děd a jal se křičeti:
„Já že jsem lhářem, ty malý nestydo?! Však jsem vám jasně říkal, že ve Středoklukách je dole hospoda a nahoře bez! Kdosi ho tam zřejmě u zahrádek nedávno vysadil!“
„Ach tak,“ upustil Ladík džbánek na dlažbu, kde tento s hlasitým prasknutím puknul a pivo rozlilo se mezi slepičinci.
„Nu, však jsem říkal, že ještě nemáte rozum,“ zasmál se děd o něco shovívavěji, „tak pojďte dovnitř, děti, dát si se mnou trochu bezinkové šťávy. Však na běhání po hospodách máte ještě dostatek času!“
