Vaslaf / 27. února 2008Otec Rožek se mračil a huboval. Aby taky ne! Dnes měla přijet do Makotřas kontrola z finančního úřadu – ne jen tak někdo, ten pan rada píše i návrhy zákonů a vyhlášek o daních. A vždy poctivý povozník Rožek nemůže najít krabici s účty. Jaká pohroma a jaká ostuda! Již uhodil na všechny děti a rákoskou pohrozil. Nic platno.
A tu již v síni vrzly dveře a vstoupil městsky oblečený pán s knírkem.
„Velice se omlouvám,“ vykoktal otec Rožek, „musím teprve donést spisy, zatím si u nás vypijte zrnkovou kávu.“
Tu se přišoural do světnice dědeček.
„Vy snad víte, kde jsou moje účty, tatínku?“ optal se již bez naděje v hlase otec Rožek.
„Ovšem, jsou ve stodole, pod nápravou žebřiňáku,“ opáčil stařec, poťouchle se usmívaje.
„Jak to?“
„Inu sám jste mne předevčírem žádal, abych dal ony spisy na své místo, a viděl jsem na krabici nápis »Podvojné účetnictví« – a tak jsem je dal pod voj.“
„Dědečku, ale to je nespisovně – neříkáme přece »pod voj«, ale »pod oj«,“ namítl Ladík.
Otec Rožek chtěl něco říci, ale místo toho jen zprudka usedl na židli.
„Hahahaha-haha-hehe-he!“ ozvalo se od stolu, „nechte gramatiku gramatikou, již dlouho jsem se tak nezasmál!“
Ukázalo se, že pan rada je milovník žertu a humoru. Poté, co si vypil kávu, provedl kontrolu, ale jen tak zběžně, aby se neřeklo, výhodně zaokrouhlil základ daně a slíbil, že příští rok přijde zas a přinese vnoučatům nějaká vyřazená razítka na hraní.
