danielsoft / 9. dubna 2008Bylo líné nedělní odpoledne. Dědeček podřimoval na houpacím křesle a děti si hrály po domě. Najednou někdo zabušil na domovní dveře.
Dědeček se šel okamžitě podívat, koho to čerti nesou. Uviděl mladého muže v zeleném kabátě, který ihned začal mluvit:
„Dobrý den, je mi to trapné... ale přejel jsem tady v okolí psa. Tak se ptám dům od domu, komu pes patří.“
„Jak ten pes vypadá?“ otázal se stařík.
Pán začal vysvětlovat, jak je pes velký, jakou má barvu a tak dále.
„Hmmm...“ zavrtěl hlavou kmet, „takových psů nám tu běhá plno. Víte, my pejskaři jsme schopni, po létech soužití se svým nejlepším přítelem, rozeznat jeho obličej. Mohl byste nám tedy předvést, jak se pes tvářil?“
Pán byl sice napřed překvapen, co se od něj žádá, ale pak se začal opravdu šklebit jako zdechlý pes.
„Děti!“ zavolal sivý čtverák, „tento muž přejel psa: podívejte se, jak se pes tvářil, jestli jej náhodou nepoznáte!“
Muž předvedl sadu šklebů ještě dětem.
„Věru nemáme potuchy, příteli,“ zavrtěl poté hlavou dědeček, „zkuste se zeptat naproti.“
„Dědo,“ otázal se po mužově odchodu Ladík, „opravdu lze podle šklebu psovu tvář rozeznati?“
„Ale kdeže, vnoučku,“ mávl děd rukou, „jen jsem si řekl, proč by nás panáček toto líné nedělní odpoledne svými grimasami nepobavil... Nejlepší na tom bude, že si teď myslí, že tímto způsobem vskutku nejlépe psa popsati lze. Škoda, že nebudu u toho, jak tím vyleká tlustého pana Duřpekta odnaproti...“
