Vaslaf / 17. dubna 2008Na návsi hlučně zaprotestovalo hejno husí a zvedl se oblak prachu. Děd, jenž poklimbával na lavičce u dřevníku, procitl a zdvihl hlavu. A to už na dvůr zatáčel v ostrém náklonu mladý cyklista.
„Tak, Ladíku, jaká byla jízda?“ otázal se děd, hledě na vnukova opálená a svalnatá lýtka.
„Mohlo by to být lepší. Všude se musím vyhýbat kalužím a koňským koblížkům, a po státní silnici na Slaný navíc jezdí automobilisté jako zběsilí! Kéž by se i u nás začaly budovat cesty, vyhrazené pouze velocipedistům, jako v moderních zemích.“
„Ladíku, nepochybuji, že teď, za republiky, bude všechno jiné. Právě v Praze, na Národní třídě, jsem minulý týden spatřil, jak tam dělají cyklistům pruh. Bude-li zítra pěkně, proč si tam neuděláš výlet na celý den?“
Nedělní ráno ohlašovalo krásný den. Ladík řádně naolejoval a vyleštil velocipéd a vydal se ku Praze. Cesta pěkně ubíhala a po poledni přejel most Legií.
Po Národní třídě korzovali svátečně odění Pražané. Leč žádného cyklistu tu Ladík neviděl. Naštěstí po chvíli spatřil na křižovatce se Spálenou policejního strážníka a zdvořile, leč sebevědomě se ho optal: „Rád bych se zeptal, kde se tady nachází cyklistický pruh?“
Strážník se mračil a rovnal si obušek u pasu: „Mladíku, kliďte se s tím kolem někam jinam, tady nemáte co pohledávat.“
„Ale dědeček mi říkal...“ namítl Ladík, během chvilky však již odsud prchal, zkroucen bolestí.
Navečer zašla Ladíkova maminka za kmetem.
„Pantatínku, nevíte, co se stalo našemu Laďovi? Přišel z města, tlačil kolo, víc mrtvý než živý. Ani nepromluvil, stěží něco snědl, hned po večeři padl do postele. A když se umýval, bylo vidět, že má na zádech velikou podlitinu!“
„Hm, to bude ten cyklistický pruh,“ odvětil znalecky děd, nacpávaje si faječku.
„Já říkám, ten bicykl mi musí z domu, vždyť je to o zdraví a to dítě nemá rozum,“ vzkypěla paní Rožková a odešla zastrčit závory u vrat.
