Torama / 29. května 2008Ondyno čekal Ladík celý nedočkavostí bez sebe, až se dědeček vrátí z procházky. Od rána marně na záchod chodil, jak měl zadnici staženou.
Tu však byl celému čekání konec, když se dveře od seknice rázně otevřely, vzniklým to otvorem nakráčel do místnosti kmetův hustý plnovous a pak i kmet sám. V tváři mu hrál jeho obvyklý poťouchlý úsměv a v levačce cosi v papíru zabaleného.
Ladík si však nedokázal vysvětlit pro poslední měsíce tak nezvyklý tvar balíčku. „Copak to nesete, dědoušku?“ otázal se Ladík nedočkavě. „Pýchavku, chlapče zvědavý, pýchavku. Hned ti svou pravdomluvnost dokáži.“ „Ale dědoušku,“ hlodalo cosi v Ladíkově malé hlavičce, „vždyť houby ještě nerostou, učili jsme se o tom v rostlinopisu.“ „Chlapče nedůvěřivý,“ naoko se zachmuřil děd, „komupak věříš více? Mně nebo vašemu věčně opilému panu řídícímu? Otoč se ke mně zády, aby bylo překvapení tvé ještě větší, a hnedlinko všeho seznáš.“
Záhy se však místnost naplnila křikem malého chlapce, když Ladík zjistil, že mu dědoušek další kudrlinku na rozoumku napálil. Ladík si příliš pozdě vzpomněl, čeho jim pan řídící ve své světlé chvilce v hodině jazyka českého o výslovnosti měkkého a tvrdého »Y« říkal.
