Torama / 4. června 2008Ondyno se při velkém prádle udělalo paní Rožkové nevolno a musela si lehnouti. Ovšem jak víme, prádlo nesmí přeschnouti a proto požádala dědouška, zda by jí nevypomohl. Nu a dědoušek ač stár, stále galantním byl a aniž mu z tváře zmizel jeho čtverácký úsměv, slíbil pomoci a také se toho hned hotovil učiniti.
Uběhla hodina, dvě a dědouška nikde nebylo. Když už se třetí hodina dědouškovy nepřítomnosti nachýlila, paní Rožková dostala oň starost a poslala Ladíka podívati se, zdali se s dědouškem něco neblahého nestalo. Ladík utíkal za humna, kde se prádlo bělilo, co mu malé nožky stačily. Mělť dědouška i přes neustálé kudrlinek na rozoumku napalování vskutku rád a také se oň strachoval.
A již Ladík doběhl za humna a srdíčko mu radostí poskočilo, když viděl starouška cosi u prádla kutiti. Doběhl ještě blíže a zastavil se. Co to tam dědoušek kutí? Ladíkův malý rozoumek na to nestačil a proto se Ladík po chvilce otázal: „Dědoušku, čeho to činíte? Vždyť vy jste... vždyť vy jste nám znečistil všechny cíchy, lajntuchy a dokonce ani ten poslední kapesníček nezůstal ušetřen? Dostal jste ze sluníčka úpalu? Matinka vás požádala přinésti vyběleného prádla a vy jste všechno všecičko pokálel?“
„Chlapče nedovtipný,“ vztyčil se děd ze svého podivného podřepu, neboť práci svou právě zakončil, „já jsem učinil přesně toho, čehož po mně matinka tvá žádala.“
„Není možná!“ vyhrkl Ladík.
„Chceš tvrditi, že vrdloužu?“ naoko se rozkatil děd. „Tvá matinka mi řekla: »Pantatínku, prosím vás, sviňte prádlo, co jsem na humna k vybělení na slunce položila a doneste mi je.« Nu a protože nedokáži matince tvé ničehož odepřít, všechno prádlo jsem poctivě celou dobu svinil. Víš-li ty, koliko práce mi to dalo?“
„Ach tak...“ zahuhňal Ladík ucpávaje si nosík. Sluníčko vskutku hodně pálilo a dědouškova práce začínala zavánět.
