Torama / 15. června 2008Ondyno se paní Rožkové udělalo velmi nevolno a od rána jen polehávala. Děti se snažily být hodné a proto si hrály venku, aby matinku nerušily. Ale když poledne odbilo, přeci jen se hlad ozval a děti přiběhly domů, čeho že bude k obědu. Jejich tartas však zavčasu uťal dědoušek.
„Děti moje, jelikož vaší matince jest dnes velmi nevolno, nerušte ji. Dnes budeme obědvati u mne na výminku, brambor na loupačku jsem již připravil, tvarohu jest též dosti a i trochu másla jsem ze své skromné penze koupiti svedl. Tedy pojďtež, nechte matinku odpočívati.“
Děti se ihned vrhly na brambory a ládovaly se až se jim boule za ušima dělaly. Ladík nezůstal pozadu, ovšem jako nejstaršímu mu hlavičkou vrtalo, zdalipak jim dědoušek zkusí kudrlinku na rozoumku napáliti. Že by dnes napalování se nekonalo? I ne, to by nebyl dědoušek, co on na nás uchystáno má?
Za chvíli bylť hrnec prázdný a jen pár slupek, na kterých si za chvíli pašík Gusta pochutná, dávalo zvěděti, čeho že děti dnes obědvaly. A tu se Ladík odvážil otázati. „Dědoušku, váš oběd bylť vskutku výtečný, ale... však jest neděle a to mívámeť moučník, dnes moučníku nebude?“ – „I bude, chlapče nedočkavý, toť víš, že bude, jen pojďte za mnou všickni,“ usmál se děd a nedočkavý Ladík si ani nepovšiml nám dobře známého záblesku sivosti v starouškových očích. A již je dědoušek vedl a dovedl. „Ale dědoušku,“ začichal nedůvěřivě Ladík, „kam jste nás to zavedl? Vždyť jsme v chlévě, vidím zde jen naši krávu Rozáru, kozu Lízu a nespočetně much malých i velkých, které chuděry Rozára s Lízou nestačí odháněti, chcetež nám pověděti, že zde máte uschovaného moučníku?“ – „Moučníku?“ podivil se dědoušek. „Moučníku? Omluv mé staré uši, vnoučku můj, myslelť jsem, že si přeješ moušníku...“ – „Ach tak...“ pleskl se Ladík přes pusu, na kterou mu právě jedna zvláště vypasená moucha sedla.
